Zapsáno 10. července 1911 v Rašovicích. Vypravoval sedmdesátiletý výměnkář

(zachyceno v nářečí užívaném ve Slavkově u Brna a okolních vesnicích)

Jó pane Alojs, kdybych vám mňél fšecko povidat, jak to bévavalo za staréch časů, to byla celá kronika a půl dňa byste to musél psat a ešče by to nebýl ani sté díl.

Ráno celá ďedina byla f kapli. Aji takoví chlapí, co celé  boží rok nevjeďeli, gde je kostel. Šag jednó pré se jeden z nich, nebudu ho menovat, aby nebylo zle, ptál, gde se ide na chór, nemohl tam trefit. F kostele vám byla paráda, že ani cisař pán ve Vídni takovó neviďél. Děfčata samý pantle, samý krézle, vrzavý blinérky, sukní majlont, opravdu jedna radosť. S klukama čertí šili. Stařeček Kraml nestačil ich okříkat, furt se točili a ukazovali si pjeťáky, co dostali na špalky a na turecké met. Mša byla spívaná, váš tatinek dycky hrál tó pjesničku, jak se menuje s tem Velehradem, počkéte, Ejhle, oltář Hospodinův září.

Po hrubé zme se pořádňe fšecí nadlábli, aji hostí, kteréch tady byla fůra ze Slafkova, z Bučovic, z Móřinova a ze fšech konců sfjeta, a potom se šlo do hospody. Otpoleďna se tancovalo před hospodó. Stárcí tam nasypali f sobotu písku, udupali to, dalo tam stole, muzikantí si naštimovali a hópalo se jedna dvje.

Dyž bylo horko, píva kolikrát ani nestačilo. Museli jet extra do Slafkova vozem pro pár beček. No, vožraléch  bylo, to víte, taky dosť, ale takovéch tichéch. Otpoledňa musél byt pořádek a žádný ščípání a žádný bitky. Večír to bylo něco inýho. To si pamatujú mockrát, že sklínky lítaly a že bylo krvje na hrčku skaramencky. Starosta anebo radní na hody nemňél ani chfílu pokoj.

Ale ináč bylo veselo, ženáčí ďelali z rozvery takový hlóposti, že tí mladí z otevřenéma hubama kókali, co fšecko neumijó. Muzika hrála až do bílýho dňa a negdy zme šli dom, uš slunko sfítilo. Darmo spomínat, byly to krásný čase! Copak vy? Vyste ešče mladé, vy fšeckýho možete užit dopánaboha, ale já už musím enom čekat, až mňe Pecóch zazvóní a zanesó mňe na kopeček.