(Slavkov u Brna 1. polovina 19. století)

V roce 1829 přišel na slavkovskou školu Damián Hrbáček. Jako učitel byl závislý na platu, který se skládal z několika zdrojů: od vrchnosti, z města Slavkova, ze samostatné obce Špitálky , z Hodějic, Němčan a Heršpic. Od vrchnosti měla škola dostávat dřevo a obce měly povinnost odvádět příspěvky jednak peněžní a jednak naturální. Z toho všeho musel učitel živit svou rodinu a ještě dva pomocníky.

Slavkov dával 104 zlatých, 12 krejcarů a místo novoroční koledy dar 10 zl., Špitálka místo koledy 2 zl., Hodějice 3 zl., a Heršpice 1 zl., 45 kr. Děti které chodili do první třídy měly donést každou sobotu 2 kr, a děti druhé třídy 3 krejcary. Přiškolené obce: Hodějice, Heršpice  a Němčany měly také povinnost dávat o sv. Martinu sypané obilí a to Hodějice 6 měřic (1 měřice by měla být 53,55 litru a později 70,60 litru objemu), Heršpice 3 měřice, Němčany 4 a 1/2 měřice a Špitálka o sv. Janu Křtiteli 2 a ¼ měřice. Na císařské hody náležel učiteli z každého domu, odkud chodily děti do školy, jeden koláč. Ze 120 koláčů dostal v roce 1829 jenom 25 a o rok později jen 15.

Mnohem větší problém byl s chlebem, kdy měl učitel dostávat za každé dítě chodící do slavkovské školy (tedy ze Slavkova a ze Špitálky), čtvrtročně pecen chleba, což bylo 360 pecnů ročně, z čehož však v roce 1830 nedostal nic. To byl důvod proč učitel podal stížnost  krajskému úřadu. 24. května 1832 bylo ustanoveno, že Slavkov bude odvádět místo chleba peněžní dávky...

 

Ovšem se Špitálkou tomu bylo jinak:

15. září 1832 požádal vrchnostenský úřad, aby vyzval špitálské usedlíky, by zaplatili 272 dlužných pecnů chleba. A tu poslal vrchnostenský úřad starostovi špitálky vyzvání, aby se dostavil 10. října t. r. zcela určitě do vrchnostenské kanceláře se dvěma zástupci usedlíků špitálských, opatřenými plnou mocí, aby  se pokusili v dobrotě o vyrovnání.

Kdyby byli Špitálští jako měšťané slavkovští, mohlo to skončiti  také pěkně napsanou smlouvou. Ale nebylo z toho nic. Ještě 25. srpna r. 1835 byli předvoláni špitálští dlužníci do vrchnostenské kanceláře, ale opět bezvýsledně. A tu již zasáhla vyšší moc sama a Špitálským dostalo se z vrchnostenské kanceláře tohoto presentu:

Od vrchnostenského úřadu panství slavkovského

Byla  projednávána stížnost slavkovského učitele pana Damiána Hrbáčka proti špitálským usedlíkům pro nedbalé odvádění naturální dávky chleba, jehož dlužili již 25. srpna t. r. 615 bochníků. Pan učitel Damián Hrbáček předloženými výkazy příjmů z let 1807, 1812, 1819 a 1828 dokázal, slavkovský učitel od obce špitálské, respektive od jejich usedlíků, z každého školy schopného dítěte čtvrtročně pecen chleba kromě zákonem stanoveného platu dostávati má, a mimo to dokázal, že nyní se obec Špitálka zdráhá ustavičně po 6 let odváděnou naturální dávku chleba odváděti, takže od 1. října 1829 do konce června 1835 právě 615 pecnů chleba za špitálskými usedlíky má.

Špitálský místní soud a při jednání zúčastnění zástupcové obce nepopírali tuto chlebovou dávku slavkovskému učiteli, ale nynější zdráhání chtělo omluviti tím, že špitálští usedlíci v dřívějších dobách učiteli ke zlepšení jeho životních podmínek tento chléb dobrovolně dávali, a poněvadž nyní školní plat v konvenční měně zákonem je stanoven, tak chtějí ten  školní plat v konvenční měně platiti, ale chléb dávati nebudou.

Naproti tomu úřad rozhoduje: poněvadž slavkovský učitel následkem dlouholetého trvání právo na chléb od obce Špitálky má a nejvyšší ustanovení o placení školného platu v konveční měně žádnou libovolnou změnu učitelských naturálních příjmů od jedné nebo druhé obce působiti nemůže a poněvadž na mnohých místech jest obyčejem, že učitelé kromě svého zákonitého školního platu rozmanitými naturáliemi, jako: obilím, moukou, chlebem, odměňováni bývají, slavkovský učitel také v tomto příjmu chráněn býti  musí. A tak se špitálské obci ukládá nejenom dnes tamějších usedlíků vykázaný dluh 615 pecnů chleba do 14 dnů pod zodpovědností místního rychtáře, chtějí-li ujíti zakonitým donucovacím prostředkům, slavkovskému učiteli Damiánu Hrbáčkovi buď  in natura odvésti nebo se s ním vyrovnati a napříště chlebovou dávku náležitě odváděti.

Ostatně se ponechává špitálské obci na vůli, není-li s tímto rozhodnutím spokojena, aby se na  vyšší místo odvolala, sem však ať to v náležité době oznámí.

Kdo nezaplatil, byla Špitálka, a kdo podal rekurs ke krajskému úřadu, to byla zase Špitálka. A krajský úřad našel opravdu ve věci nejenom jeden, ale dokonce chlupy dva. Našel totiž jednak nejasnost v přiznání příjmů a pak nesprávnost v úředním postupu, poněvadž k porovnání nebo přeměně chlebové dávky v peněžní nebyl pozván obvodní inspektor, a to mělo býti.

Za měsíc poté, co padlo, toto rozhodnutí u krajského úřadu, t. j. 15. března 1836, sešli se všichni povolaní činitelé do vrchnostenské kanceláře, ale po dobrém k dohodě nedošlo. A tak ten den před svatým Václavem téhož roku konala se o 9. hodině ve vrchnostenské kanceláři krajská úřední komise, k níž byl přizván i pan principál slavkovské školy.

A komise rozhodla v neprospěch Špitálských. „Tady to máte! “ myslil si v duchu vzorný učitel Damián Hrbáček, uchvátil v tabatěrce notnou porci šňupavého a zvolna a dlouho s rozkoší jím plnil radostí rozšířené chřípě. Avšak radost jeho byla předčasná.

Špitálští se nedali. Odvolali se k zem. úřadu.

Ten šel na to zchytra. Zatím rozhodl, aby se jednalo ještě jednou, než bude moci c. k. gubernium o té věci definitivně rozhodnouti. Při tom jednání měl býti zjištěn poměr, v jakém Špitálka a Slavkov platily tuto dávku v roce 1807 a poměr počtu žáků ze Špitálky ke slavkovským a vůbec všechno, co by pro stanovení tohoto poměru mělo význam. Toto nové projednání stanoveno na 6. října.

A výsledek? Vysoký guberniální dekret z 22. prosince 1837, č. 46.966, jímž rozhodnuto, že obec Špitálka slavkovskému učiteli chléb dávati povinna jest.

Dekret dával Špitálce na vůli, aby se dohodla s učitelem po způsobu města Slavkova o pěněžité náhradě za tuto dávku a podobným způsobem se měl vyrovnati i minulý dluh.  Doslov k dektretu byl však takové povahy, že slavkovskému vzornému učiteli způsobil málo radosti. Pravilo se v něm:

Ostatně je povinností krajského úřadu dbáti, aby učitel Damián Hrbáček proto neoprávněných požadavků na rodiče dětí nekladl, nebo k jiným bezdůvodným nedorozuměním podnětu nedával.

Jistě že mu tato pilulka zarazila chuť k dalšímu vymáhání této mrzuté dávky a byl by jistě nic neříkal, kdyby mu byl Špitálka vůbec něco nabídla, ale ta si umínila, že nedá a odvolala se k vysoké dvorské studijní komisi, která však rekurs její zamítla 4. srpna 1838.

Měl z toho jistě nemalou radost, když se o tom 14. září toho roku dověděl houževnatý obhájce práv školy a jejích důchodů, ale příjemných následků tohoto zamítnutí rekursu nepocítil, neboť zarputilí odpůrcové se odvolali k samému Jeho Veličenstvu.

A proto muselo býti zastaveno jakékoli vymáhání dluhu. O tom se dověděl 11. listopadu ještě téhož roku.

Nepochodila však Špitálka ani u Jeho Veličenstva, které ji velkomyslně odkázalo na rozhodnutí c. k. gubernia z 22. prosince 1837, což bylo také sděleno slavkovskému učiteli, ale s takovým dodatkem, že by byl asi svůj úspěch raději neviděl.

Krajský úřad byl totiž vyzván, aby se držel tohoto dekretu, každému jeho přestoupení má brániti a nad chováním učitele Hrbáčka přísně bdíti.   

(Čerpáno z knížky Napoleón a Slavkov z. roku 1931)