Žáci obecné školy v Praci napsali prateckým nářečím, co slýchali o slavkovské bitvě. Jejich vypravování se opírají o vzpomínky pamětníka bitvy rychtáře Tůmy:

 

Co vepravovale rechtář Tůma

 

Kdo byl rychtář Tůma?

Rechtář Tůma, dej mo Pánbůh věčnó slávo nebeskó, bel pamětníkem válke s Napoliónem. Jako kloci rádi sme ho poslóchale, kdež v létě se vehřívale na sloníčko. Ten homěl pane vekládat.

V čase válke s Napoliónem bele ešče klokem, hale si dobře všecko pamatovale.

 

Co vypravoval rychtář Tůma?

Bel sem ešče malým chlapcem, když se ho nás zmlela ta velká patálija s Napoliónem. Dobře si na to pamatojo. To vám belo, krenda pána, vojáko jak sršňó. A jací to bele vojáci. Sami chlapiska, ha nekteří na koňách. Takovy horostly koně neměl hani jeden ho nás. Šabliska měle vojáci veliké jak kopisťo na chleba. Tó kdež sekl, tak hlava holetěla jak makovica na polo. Flente měle na ramenách, bele toze těžké. Hdyž střílele, dávale na panvičko prach a do laufo z vrcho olověny kule.

Ráno 2. prosinco bel ho nás sódné deň. Bel jsem schované ve sklepo. Slešel jsem hroznó kanonádo a melo. I dědina se chetla. Na  večer, když sme velezle, viděle sme takovó spósto, že do smrti na ňo nezapomeno. Chalope zbořené, věža kostela rozbitá a všode samé mrtvole. Ze sokolnické bažantnice střílele prý Francóze z kanónů haž na kopec a do naší dědine. Měle kóle dělové spojené řetězem a ze dvóch kanóno najednó vstřélile a kóle s řetězem smetale vojáke jako kosa hoves na poli.

Po bitvě nás Francózi schetale a mosele sme kopat hrobe. Na voze nakládale flente a šable a vozili do Brna.

Pod trestem zastřelení nám zakázale, zbraň si nějakó sebrat. A belo jich halde, polámené ha i celé!

Po bitvě přišel na nás velký hlad. Všecko belo vedrancováno a ledi homírale na choleru.

 

Rychtář Tůma dovedl nasaditi také veselý tón:

Dež měle přejít Francózi, všecko vobyvatelstvo ze Tvarožné a jejího hokolí vestěhovalo se do pozorského a sevického lesa. V jedném statko zostala babička s dítětem. Francóze hledale pro koně vovsa. Přišle právě do toho statko, ha zakřičele na ňo: „Babo hofsa! “ Babička meslela, že má hopsat a začala skákat s malém děckem na zádech. Francózi se dívale proč skáče, hale potom se dověděle, že jím nerozuměla. Domluvile se s babičkó, ha babička dala jim vovsa.

 

(Z knihy Napoleon a Slavkov z r. 1931)