O úmrtí P. Stanislava Pravce, našeho bývalého pana faráře, jsem se dověděl v pátek odpoledne. Ihned se mi začaly vybavovat vzpomínky nebo dalo by říct spíš střípky vzpomínek na něj. Přece jen už je to sedm let, co od nás z Křižanovic odešel na Moravec.

Je obdivuhodné jak vysokého věku se dočkal s ohledem na jeho zdravotní stav. 94 let je opravdu obrovský věk, když si uvědomíme, že za svůj život prodělal 5 a možná i více infarktů a k tomu i nějakou mrtvici. Jeho srdíčko bylo velmi nemocné a on i přesto v sobě nalézal další a další síly k službě Pánu Bohu. To víra mu byla oporou a zdrojem tolika sil. Jednou, bylo to v jednom z posledních roků jeho působení v naší farnosti, když jsem ho vezl autem do kostela na nedělní mši, tak si stěžoval jak moc ho v noci to srdíčko zlobilo, a i přesto seděl vedle mne na cestě do kostela, aby mohl sloužit mši. A když už nemohl jít do kostela, tak pokud mu to zdraví alespoň trochu umožnilo, tak sloužil mši alespoň v kapličce na faře, aby alespoň staří lidé, kteří nemohli jít jinam, měli možnost být na mši.

 

Vzpomínám si jak jsme chodili k P. Pravcovi na výuku náboženství. Výuka probíhala v místní škole vždy jednou týdně po vyučování. Scházelo se nás tam v porovnání s dneškem opravdu hodně a to i z rodin, které do kostela téměř nebo vůbec nechodily. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, na mladší a starší. Když nás učil poprvé, tak nám vysvětloval křesťanské pozdravy a oslovení, abychom ho oslovovali Velebný pane, zdravili Chvála Kristu a loučili se S Pánem Bohem. Při oslovení Velebný Pane se mi často vybaví, jak jednou do naší hodiny na začátku školního roku vběhla dívka z předchozí skupiny mladších, se stížností, že jí kluci v šatně něco provádí, se slovy: „Pane Kristů oni mně .... .“ Velebný Pán se jenom pousmál.

V náboženství jsme si vedli malý deníček, do kterého nám Velebný Pán vlepoval známečku za každou účast na mši svaté a razítkama nám do něj tisknul modlitby, které jsme se postupně učili. Každá hodina začínala a končila modlitbou a písničkou. Z písniček si pamatuji už jen to, že jedna končila slovy ....tam na oltáři ve svatostánku, Hostie svatá leží. On uměl velice dobře zpívat.

Někdy nás vzal na faru, a hlavně v době před 1. svatým přijímáním nás bral do kostela. Jeho výuka probíhala formou vyprávění, nikdy nás z ničeho nezkoušel, ale jen vyprávěl z Bible. Byl opravdu výborný vypravěč, jak při výuce náboženství, tak během kázání v kostele. Často vkládal do kázání krátké příběhy, ve kterých většinou měly hlavní roli děti a ze kterých vždy plynulo nějaké ponaučení nebo nějak dokreslilo jeho promluvu.

 

Vždy měl radost, když viděl v kostele při mši spoustu dětí a naopak ho mrzelo, když ty děti co znal z náboženství po 1. příjímání chodit přestaly. Na to si dokázal hodně postěžovat. Jednou během kázání předčítal dlouhý seznam, těch kteří takto přestali chodit. Zrovna tak si často stěžoval, když při mši viděl některé lavice úplně prázdné, snad se ani nestalo, aby byla v kostele prázdná lavice a on na to při kázání nebo ohláškách s lítostí neupozornil. Často nám v náboženství říkával: „Komu zaroste cestička do kostela, tomu zaroste cestička k Bohu. “

Co ho ale dokázalo opravdu hodně potěšit, bylo když mu v kostele zpíval nějaký sbor, ať už dětská schóla nebo místní smíšený sbor složený z farníků Křižanovic a Rašovic. Za to vždy s obrovskou radostí a vděčností děkoval.

Jeho působení zahrnovalo také Rašovice,  jež náleží do naší farnosti. V neděli to vždy bylo tak, že od 8h ráno byla bohoslužba v Křižanovicích, po té Velebný Pán nasednul do svého bílého Trabanta a jel do Rašovic na mši v 10h. Mnozí rašovští farníci však jezdili už na mši v 8h k nám do Křižanovic. V posledních letech potom sloužil už pouze v Křižanovicích a do Rašovic začal jezdit náš současný farář o.Martin z Letonic.

Ikdyž byl P.Pravec mírný člověk, tak i on se dokázal zlobit. Bylo to například při diskuzích na politické téma, nebo když se nepohodnul s některým z farníků,  ale třeba také proto, že mu někdo v noci dělal rámus v sousedství fary.

 

Rád také zahradničil. Přímo na faře měl zahrádku a vedle fary ještě velkou zahradu. Pěstoval víno, kousek brambor, zeleninu, ovoce. Když jsme chodili ještě do náboženství, tak mu někteří z nás chodili sbírat na faru mandelinky. A vždycky, když někomu z nás za něco děkoval, tak to bylo se slovy: „Tak ti Pán Bůh zaplať. A až se budeš ženit, tak ti ukážu nevěstu.“ nebo v případě děvčat „... až se budeš vdávat, tak ti ukážu ženicha.“

 

P.Pravec s naší farností tak srostl, že si nedovedl představit, že by ještě šel někam jinam. Čím dál tím více však potřeboval, aby se o něj někdo staral. Když se měl přestěhovat na Moravec, trvalo velmi dlouho než se ho k tomu podařilo přesvědčit.  Když na jeho odchod z Křižanovic nyní v neděli vzpomínal o.Martin, tak říkal, že P. Pravcovi slíbili, že pokud se mu na Moravci nebude líbit, že se může vrátit a schválně kvůli tomuto slibu faru vytápěli ještě asi půl roku po jeho odstěhování. Když prý pak asi po půl roce o.Martin P. Pravce navštívil, tak ten už o návratu vůbec neuvažoval, se slovy: „Kam bych se vracel, vždyť tady mám všecko.“ S rodiči jsme ho tam také navštívili asi 3 roky po jeho odchodu od nás a byli jsme překvapeni, jak vypadal dobře a spokojeně. Ještě tehdy říkal, že tam vypomáhá se sloužením mší.

Takový byl P.Pravec, jak já na něj vzpomínám. Byl výborným knězem, na kterého tu budeme všichni vzpomínat.

 

Velebný Pane, Pán Bůh zaplať, za všechno co jste pro nás dělal, jak jste u nás sloužil a  za to, co jste nás naučil. S Pánem Bohem.

 

+ + + Odpočinutí věčné dej mu, ó Pane, a světlo věčné ať mu svítí + + +