Na studentská léta vzpomíná  JAN LIČMAN, vicepresident zem. fin. ředitelství v. v.

 

Vzpomínka první. O tom jak studenti zavedli první národní slavnost ve Slavkově

 

Když zavedli jsme před dávnými lety do Slavkova první národní slavnost, způsobila nejen ve Slavkově, ale i v okolních obcích veliký rozruch.

Reklamu zařídili jsme obrovskou. Ve Slavkově i v okolních obcích nalepili jsme veliké plakáty, na kterých vyznačen byl pestrý program s patřičným říkáním a vymalování lvi, tygři a jiná divoká zvířata, která všechna mohla – či vlastně měla – býti spatřena v menažerii.

Tato nezřízená agitace přivábila skutečně v den slavnosti ohromné množství účastníků ze Slavkova i z venkova – každý chtěl viděti, jak přece ta národní slavnost vypadá a spatřiti ten neznámý svět divokých zvířat.

Slavnost se konala v aleji za kostelem podél zámecké zahrady. Místo bylo ohrazeno řetězy, aby snad nějaké to „divoké zvíře“ neuteklo – a potom proto, že dostavilo se i mnoho neplatících.

Vstupné se vybralo – a program začal. Počasí bylo nádherné. Slunko pražilo a bylo jako ve výhni. Čísla programu byla vybrána po vzoru pražských národních slavností a byla bouřlivě aplaudována. My, pořadatelé, trnuli jsme však strachy, jak dopadne číslo poslední, „menažerie“. Měli jsme tam totiž jedinou kočku, které jsme barvami přes hřbet namalovali pruhy – a tak měla představovati mladého tygra.

Mezi jednotlivými čísly programu obstarávali kolegové napodobení řevu divokých zvířat – a to tak dovedně, že účastníkům naskakovala na těle husí kůže. Venkov přišel hlavně kvůli menažerii – a měl býti zklamán.

Čím více blížilo se poslední číslo, tím více jsme trnuli – a tu v pravém okamžiku slitovalo se nad námi nebe. Z mráčků tu a tam vyskakujících utvořily se mraky, hrom zaduněl a v okamžiku strhla se strašná bouře s průtrží mračen. Lilo, jak se říká – jako z putýnky – a za krátko hrnuly se proudy, ba celé potoky vody.

Bylo po slavnosti, všechno pádilo domů. Dámské toilety byly zničeny, klobouky odhazovány – střevíčky plavaly ve vodě a šaty visely jako hadry.

Byli jsme zachráněni před těsně posledním číslem – menažerií. Vstupné bylo vybráno – a teď nastávala ožehavá otázka, co a jak večer? Po takové pohromě v dámském světě bude sotva nálada jíti tancovat. Poněvadž nikdo nechtěl vzíti na sebe úlohu udělati náladu pro večerní zábavu a nechati na svou hlavu sypati výčitky a lamentace gardedám pro zničené toilety, podjal jsem se tohoto nevděčného úkolu sám.

Sehnal jsem muzikanty, kteří měli večer při zábavě hrát, procházeli jsme s hudbou po ulicích – a já  se zkroušeným obličejem obcházel dům od domu, prosil, přemlouval – gardedámy hubovaly, slečinky naříkaly – a výsledek: večer by sál nabitý a tancovali jsme při veselé a rozmarné zábavě až do rána. Tak skončila první národní slavnost ve Slavkově.

(Napoleon a Slavkov 1805-1931)