Již několik dní jsou v médiích jednou z předním zpráv informace o šířící se nákaze krvácivého průjmu v  Německu, způsobeného nebezpečnou bakterií E.coli. Mnoho nakažených a bohužel jsou i téměř dvě desítky mrtvých. České republice se naštěstí tato nákaza vyhýbá, přesto však jsou přijímána opatření a i nás se tento problém v mnoha ohledech dotýká.

Podobné epidemie se objevují (vzpomeňme na loňskou prasečí chřipku) a proto je namístě opatrnost, protože rozhodně se nedá říct, že nám nic podobného nehrozí.

Naopak i Česká republika resp. Československo muselo čelit rozsáhlé epidemii, která postihla tisíce lidí. Dnes je tomu téměř na den přesně 32 let, kdy u nás propukla epidemie žloutenky typu A. Bylo to před začátkem letních prázdnin v roce 1979 a toto onemocnění postihlo v Československu přes 34 tisíc lidí. Jedním z nejzasaženějších okresů bylo Jihlavsko. Moje maminka tehdy pracovala jako zdravotní sestra v Dětské ozdravovně v Kostelci u Jihlavy, takže byla přímo součástí celého toho blázince, který tehdy vypuknul a dodnes na to vzpomíná.

Na Jihlavsku propukla nákaza nejdříve v Třešti a v Jihlavě. Nemocných přibývalo tak rychle, že nemocnice v Jihlavě pro ně musela uvolnit všechna dostupná oddělení – kožní, ortopedii... V samotné  Třešti pak byla zřízena provizorní nemocnice z místní školy s několika sty lůžky. Veškeré nezbytné vybavení (nádobí, povlečení postelí, pyžama, nezbytné zdravotnické vybavení...) pro toto zařízení poskytla jihlavská nemocnice a CO sklady (sklady civilní obrany).  Do služby sem byli rozkazem povoláni členové Červeného kříže. Jak později nákaza ustoupila, byl tento objekt jako první uvolněn. Nicméně i tak zde mohly děti nastoupit do školy až někdy v polovině září. Nutno poznamenat, že poměrně velká část materiálu poskytnutého pro vybavení této provizorní nemocnice byla během jejího provozu „poztrácena“ (rozkradena).

Další provizorní nemocnicí se stala právě ozdravovna v Kostelci, kde pracovala i moje maminka. Vzpomíná: „V pátek k nám přišla komise, která si celou ozdravovnu prohlédla a sdělila nám, že máme ozdravovnu zavřít, a že zde bude zřízeno infekční oddělení. Vůbec jsme netušili, že někde propukla epidemie žloutenky a říkali si, že jen straší.  V pondělí ráno, když jsme však přišli do práce, holky z Jihlavy už tam byly a my se dozvěděli, že tam jsou už od soboty, kdy začali přivážet pacienty. Bylo vidět, že jsou hodně unavené“

V té době prý mohlo být na Jihlavsku okolo 1500 nakažených. Epidemie se šířila ve dvou vlnách. Nejprve onemocněli ti co se nakazili přímo ze zdroje (viz níže) a poté ti co se nakazili kontaktem s nemocnými. Boj s touto nemocí trval téměř půl roku. Byly rušeny prázdninové turnusy, aby se zabránilo šíření. Nakaženy byly celé rodiny i mnozí z těch co se starali o nemocné.

A co bylo vlastně zdrojem nákazy? Jahody! Všechno začalo o rok dříve v Polsku, ve kterém tehdy propukla rozsáhlá epidemie právě žloutenky, o které však tamní soudruzi jaksi „zapomněli říci“ svému okolí a navíc je nenapadlo nic „rozumnějšího“ než, pohnojit lidskými fekáliemi jahodové pole. Tyto jahody se pak dovezly do Československa. Konkrétně na Jihlavsko je dovezla tamní Jednota Třešť, která zboží dodala do svých prodejen. V té době taková dodávka jahod byla vzácností, což bylo důvodem, proč byly velmi snadno a rychle rozprodány a to především v blízkosti místa kam byly přivezeny.

Zasažených oblastní bylo patrně více např. Severomoravský kraj, ale i místa na Slovensku. Celý problém komplikovala i neochota tehdejšího režimu přiznat takový problém a jaksepatří informovat veřejnost. Sice se vědělo o tom, že je epidemie žloutenek, ale už nikdo netušil v jakém rozsahu a kde všude. Nikdo nevaroval, nikdo o tom nepsal a pokud už, tak jen velmi stroze. Tento přístup pak byl důvodem dalších zmatků a jen to umocňovalo celý ten blázinec.