Za vlády komunismu mnoho lidí prchalo za svobodou – tzv. na západ. Mnoho lidí opustilo zemi jednoduše tak, že se nevrátili ze zájezdu. Buď měli to štěstí a podařilo se jim legálně vycestovat přímo do některé západní země a jen se nevrátili, nebo vycestovali do méně střežené Jugoslávie a utekli odtud. Další spousta lidí odešla v období let 1968-69.

Našli se však lidé, kteří pro svůj útěk zvolili tu nejnebezpečnější variantu, a to útěk skrz železnou oponu – hradbu drátěných zátarasů zabezpečenou nástrahami, jako vysoké napětí či někde dokonce miny,  a pečlivě střeženou po zuby ozbrojenou hraniční stráží.

Přechod takové hranice vyžadoval velkou dávku odvahy, vynalézavosti, drzosti... Ti, kterým se jejich pokus tudy utéct nezdařil, mnohdy zaplatili životem, či v tom lepším případě skončili na několik let ve vězení. Naopak, ti úspěšní mohli za hranicemi začít nový život, tím spíš pokud se jim s sebou  podařilo propašovat i rodinu.

 

Zde je několik příběhů. Nechci tu líčit žádné krváky, takže se zaměřím na několik zajímavých a úspěšných případů:

 

Tank svobody

V roce 1953 uprchl přes hranice i manželkou a dvěma dětmi Václav Uhlík. Byl to bývalý živnostník, který se po té, co mu  byla vyvlastněna autoopravna v Líni u Plzně, musel živit svážením dřeva v příhraničí. Se svou situací se nehodlal smířit a začal uvažovat o útěku i s rodinou. V roce 1950 se seznámil s Libuší Cloud, která se po osvobození  Plzně seznámila s americkým vojákem, kterého si později vzala, režim jí však poté neumožnil vycestovat s manželem. Přirozeně i ona měla zájem utéct.

Uhlík během prací v lese objevil vrak obrněného transportéru. Vozidlo mělo vnější kolový a vnitřní pásový podvozek, které bylo možné snadno střídat podle terénu. Uhlík vrak odtáhnul domů a začal opravovat a připravovat k útěku za hranice pod záminkou, že bude sloužit ke svozu dřeva. V roce 1951 se k němu přidal Waltr Hora, ze sousední vesnice, který v té době sloužil v presenční službě na vojenském letišti v Líních. Po opravách a úpravách Uhlík vůz  otestoval při svozu dřeva.

V říjnu 1952 pak došlo k prvnímu, ale díky poruše motoru, k neúspěšnému pokusu o překročení hranic. Skupinu tvořili Uhlík a jeho rodina, Walter Hora, paní Cloud a další neznámý muž. Jako výzbroj měli samopal, který Hora vzal z posádky. Tento pokus se pro poruchu motoru nezdařil, nicméně se vše podařilo utajit, včetně „vypůjčeného“ samopalu, který byl nepozorovaně vrácen.

Uhlík začal pracovat na vylepšení vozu, včetně úpravy opancéřování, které bylo slabé. V noci 24. července 1953 se uskutečnil druhý pokus o projetí hranicemi. Na palubě byl tentokrát  Uhlík, jeho manželka a děti, Libuše Cloud, Hora a jeho přítel z posádky Václav Krejčeřík a Josef Písařík, bývalý sedlák, který několik let strávil jako politický vězeň.  Nad ránem se vůz přiblížil k hranici, kde byl spatřen hlídkou. Řidič zareagoval na pokyn k zastavení, před hlídkou zpomalil a předstíral, že zastaví. Poté však přeřadil a prudce zrychlil, těsně před  hranicí pak spustil vůz na pásový povozek a projel všechny tři úrovně zátarasů. Překvapená stráž ani nevystřelila.

Uprchlíci zastavili asi po 30 kilometrech na německém území, kde je pronásledovali němečtí celníci a američtí vojáci. Skupině se dostalo mediální pozornosti, kdy byl jejich vůz označen jako Freedom Tank.  L. Cloud prokázala, že její manžel je bývalý americký voják. Celá skupina se postupně přemístila do USA, kde byli načas středem zájmu.

 

Útěk do Rakouska na saních

Hraniční opevnění nebylo umístěno úplně těsně ke státní hranici, ale několik stovek metrů od ní. Tímto vznikalo určité území, které bylo třeba udržovat. To prováděli zpravidla místní, státní bezpečností dobře prověření lidé.

25. března 1981 uprchl za hranice Antonín Krejcar z Netřebic. Ten pracoval jako lesní dělník, který se v díky své práci dostával do těsné blízkosti hranice s Rakouskem.

Toho dne přicházel se svým koněm k vratům u obce Leopoldov. V té době byl mráz a všude sníh. Nikoho nepřekvapily sáně naložené senem, které kůň táhl. Bylo běžné, že tudy procházeli lesníci, kteří na saních sváželi dříví a senem krmili koně a přikrmovali zvěř.

V 6:13 Krejcar zastavil u hlídkujícího vojína, kterému ukázal propustku a požádal ho, zda by mohl být u brány ve 14 hodin, kdy  se bude vracet. Vojín ještě prohmátnul seno, a když nic nenašel, mohl Krejcar pokračovat.

Den probíhal normálně, s tím však, že se Krejcar ve smluvenou dobu nevracel. Z počátku to nikomu nepřišlo divné, protože bylo běžné, že se dělníci v lese zdrželi. Později začala po lesníkovi pátrat hraniční stráž, která už našla jen stopy sání směřující ke státní hranici.

Co se stalo, a jakou ostudu si uřízli pohraničníci, ozřejmil za nedlouho rakouský tisk. Krejcar, který utekl stráži s koněm a sáněmi přímo před nosem, s sebou provezl i svou manželku Věru se dvěma syny, a také svého kamaráda Pavla Černého s manželkou Boženou a dcerou.  Vyšetřování ukázalo, že útěk byl dobře připraven. Do prostoru lesní správy, kde byl seník přijeli nad ránem autem a tam se schovali pod seno. Děti, aby zůstali zticha dostali slabé uspávadlo.

 

Ve vysokém napětí

K velmi kurióznímu a nebezpečnému útěku došlo v roce 1986. Robert Ospald (1951) a Zdeněk Pohl (1966) si pro svou cestu na západ zvolili dráty vysokého napětí vedoucí do Rakouska. Vše začalo, když si Ospald při jedné cestě všimnul vedení, které směřovalo za hranice. Postupně si z knih a z informací od odborníků zjistil, že jeden z vodičů je pouze zemnicí a není pod napětím.

Společně s Pohlem pak objevili vedení nedaleko Ječměniště u Znojma. Protože nebylo možné vedení jen tak přeručkovat, vymyslel Ospald přenosné vozíky, se kterými bylo možné vyšplhat na vedení, umístit je na drát a jet na druhou stranu. Vozíky si nechal svými kolegy, pod záminkou, že jde o  součást posilovací stroje.

Na cestu se vydali 18. července 1986. Poté, co přijeli do Znojma šli pěšky ke stožáru, který si vyhlédli pro výstup. Počkali do setmění, vylezli na horu, umístili vozíky na vodič a pomalu ručkovali.

První polovina cesty k následujícímu sloupu šla dobře, nicméně druhá která směřovala po prověšeném laně vzhůru vyžadovala větší námahu. V jednu chvíli se pod nimi objevil pohraničník se psem, který začal štěkat. Jeho pán si naštěstí ničeho nevšimnul, psa okřiknul a šel dál.

Nevšimnul si mužů zavěšených na vedení, u kterých blížící se bouřka vyvolala jev známý jako Eliášův oheň, kdy oběma díky statické elektřině začaly slabě modře světélkovat vlasy a prsty. To už je však nezastavilo. Postupně se dostali až na rakouské území, kde slezli a došli do obce Haugsdorf.

O jejich útěku se soudruzi dozvěděli až ze zahraničních sdělovacích prostředků. Robert Ospald žije dodnes ve Vídni, jeho kamarád Pohl se usadil v USA.

 

Geodet a americký jeep.

Jak už bylo zmíněno výše, režim musel do oblasti v těsné blízkosti hranice umožnit přístup lidem, kteří tam měli vykonat nezbytnou práci. Tak to bylo i u geodeta inženýra Jiřího Vaňourka (1921). Ten měl 10. září 1954 provádět zeměměřičské práce hraničním pásmu nedaleko Plané u Mariánských  lázní. Za přítomnosti hraniční hlídky prováděl ve střeženém prostoru své práce a kreslil si do map.

V tom uslyšel zvuk motorů. Stráž, která se s ním objevila za zátarasy upoutala pozornost hlídky  amerických vojáků, kteří ve svých jeepech přijeli zkontrolovat co se tu děje. Jakmile přiblížili na deset metrů a začali svá auta otáčet, odhodil geodet vše co měl v rukou a rozběhl se k vozům, a byť za ním hraniční stráž začala pohotově pálit ze samopalů, stihnul vyskočit na jeden z vozů, jehož řidič sešlápnul plyn a zmizel na území Bavorska.

Po geodetovi Vaňourkovi zůstali jen poházené mapy a stráž, která dostala několik dní posádkového vězení.

 

Přelet motorovým rogallem

V srpnu 1984 uletěl přes hranice na motorovém rogallu Ivo Ždárský (1960). Žďárský, který pocházel z vědecké rodiny po absolvování gymnázia začal studovat strojní fakultu ČVUT, byl příznivcem závěsného létání. Sám rád vymýšlel a realizoval různé zlepšováky, zároveň byl však dosti svobodomyslné povahy a nenechával se příliš omezovat úředními omezeními.

Své rogallo si opatřil motorem což nebylo povoleno a vytvořil si tak ultralehké letadlo, se  kterým létal, jak ho napadlo.  Dalo se předpokládat, že se svým přístupem jednou narazí. Když v dubnu 1984 letěl na rodinnou chalupu v Orlických horách, někdo něj upozornil. Vzlétl vojenský stíhací letoun a nastalo pátrání. Po neplánovaném přistání byl chycen hlídkou Veřejné Bezpečnosti. Jeho rogallo mu bylo na čas zabaveno a vyměřena pokuta za start stíhacího letounu 20 000 korun, což byla v té době obrovská částka. To byl poslední impuls pro jeho rozhodnutí utéct.

Jakmile mu bylo rogallo vráceno, provedl úpravy a doplnil přístroje nutné pro orientaci – kompas, výškoměr, rychloměr. Překročit zemi se rozhodl ze Slovenska. 4. srpna 1984 přijel autem do okolí města Lozorno, které si před tím dobře prohlédnul, v noci složil rogallo, vše překontroloval  a odstartoval. V blízkosti hranice pak vypnul motor a nepozorovaně přelétl hranici. Po jejím překonání opět spustil motor a nabral kurz na Vídeň. Původně chtěl počkat na rozednění a poté bezpečně přistát, když však jeho pozornost upoutalo rozsvícené letiště  Schwechat, rozhodl se přistát tam. Jeho přistání vyvolalo zmatek, seběhla se ochranka a další lidé. Žďárský se zvedl, mával pasem a volal, že je emigrant.

O jeho příběh vzbudil zájem médií. Psalo se o něm v novinách a zmíněn byl i v televizi a Československo se o jeho útěku dozvědělo až z vysílání stanice Hlas Ameriky.  

 

Čerpáno z knihy Hrdinové železné opony. Napsal Ivo Pejčoch