Pokračování článku Číhošť - 1 - P. Josef Toufar

16. dubna 1948 se  P. Toufar stěhuje do Číhošti, s čímž mu pomáhá mladík ze sněti František Čapek. Když vyjeli ze zahrádeckého náměstí, Toufar celé obci a kraji požehnal. František Čapek vzpomínal: „Pan farář byl klidný, vyrovnaný, nepodléhal nějakému vnějšímu smutku, že musí Zahrádku opustit, ale vnitřně mu to jedno nebylo.“ Na faru do Číhošti se stěhuje ze zahrádky také student ledečského gymnázia Stanislav Chvátal, a též dcera Toufarova bratra Stanislava Marie a stává se kuchařkou a správcovou prací na faře...

Tak jak se P. Toufar uvedl Zahrádce, uvedl se i v Číhošti, která čítala 416 obyvatel – 390 katolíků a 26 evangelíků. Celá farnost pak měla 1253 katolíků. Ihned začal navazovat kontakty s lidmi, plánovat rozšíření SKM, opravu střechy kostela a farní budov, vyučovat náboženství a létě začal s farníky upravovat okolí místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. V krátké době se zde stává uznávanou osobností.

 

Komunisti a církev

V roce 1948 poté co se komunistům nepodařilo zlomit církev taktickou dohodou, začal režim postupně v tažení proti církvi přitvrzovat. Biskupové protestovali proti útokům tisku na církev, proti omezování její svobody a uzavírání církevních škol. Připravovali národní poutě a podporovali vznik dalších kroužků katolické mládeže, které organizovali biblické závody. Těch se jen na Moravě zúčastnilo 9000 žáků a studentů. Komunisté na to reagovali ustavením církevní šestky ( Kopecký, Čepička, Clemenis, Fierlinger, Hendrych, Široký ), kteří měli vypracovat strategii jak naložit s „drzými požadavky“ biskupů. Klement Gottwald na schůzi PÚV KSČ 27.6.1949: „...Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout, přebírají roli kontrarevoluce domácí i cizí. Proto i my musíme změnit taktiku. Musíme jít nyní dál, odhalovat jejich záměry, stálé příčiny znemožnění dohody, izolovat církevní hiearchii, a tak připravit půdu, abychom jim mohli zasadit další a poslední zdrcující ránu.“

 

Zázrak v Číhošti

Zpět do Číhošti. Byla třetí neděle adventní, 11. prosince 1949. Když P.Toufar kázal při dopolední bohoslužbě, tak se několikrát zakýval oltářní křížek a zůstal nakloněný směrem ke zpovědnici.. P. Toufar událost později popisoval: „...Když jsem měl 11.12. 1949 kázání a již je skoro končil, užil jsem slov: „Uprostřed vás stojí, kterého neznáte!“ Pak udělal akci k oltáři a pokračoval: „Zde, ve svatostánku je náš Spasitel, kde žije, bije a nás hříšníky čeká to milosrdné srdce Spasitelovo.“ A tu, kteří se podívali směrem k oltáři, viděli, jak kříž na svatostánku se naklonil směrem strany evangelní ( asi 40-50° ), zase se obrátil ve stejném sklonění na stranu epištolní zase nazpátek na evangelní, pak zase na epištolní a vrátil se zase doprostřed svatostánku a obrátil se tělem ( celý kříž ) ne rovně, ale na kazatelnu.“

 

 Nákres pohybu křížku, jak ho vytvořil P. Toufar spolu s bohoslovcem Janem Zmrhalem. Byl součástí tabulky vysvětlující celou událost, která byla umístěna  v presbytáři.

 

Sám P. Toufar úkaz neviděl a ani lidé v kostele zprvu nijak nekomentovali co viděli. Až od druhého dne začali za ním postupně chodit se svědectvím. O týden později vyzval ty, kteří pohyb křížku viděli, aby se mu přihlásili. Nakonec se přihlásilo 19 svědků, dvacátému, žáku ledečské školy zakázala vypovídat jeho matka. Jak se zprávy o události šířily do okolí, začalo do Číhošti přicházet čím dál více lidí, kteří chtěli kostel a křížek vidět. O událost se začala zajímat StB, která tomu zpočátku pozornost nevěnovala. Opět se objevil Konopka, který volal na StB do Jihlavy, jestli se tomu neučiní přítrž, že budou muset sami z Ledče udělat zásah.

P. Toufar sepsal se svědky výpovědi a sám vypovídal SNB, které událost Číhošti prověřovalo. Jeden z příslušníků měl v rukou i samotný křížek. Do Číhošti se začali sjíždět kněží i věřící zdaleka široka. O událost se zajímal biskup. Sám Toufar však události přistupoval s velkou opatrností. Na Vánoce Číhošť navštívil i bohoslovec Jan Zmrhal, z Kynic patřících do číhošťské farnosti.

Snímek nahnutého oltářního křížku ze série snímků, kterou nechal P. Toufar vyhotovit v lednu 1950.

 

Protože kostel navštěvovalo už hodně velké množství lidí nechal P. Toufar v lednu 1950 vyhotovit sérii 6 fotografií křížku a oltáře, v počtu 600 kusů, jako památku pro poutníky. Fotografie vyrobil Josef Peške z Čáslavi, který za tyto fotografie dostal později 13 let vězení. V týdnu mezi 8.a 15. lednem navštívil kostel také tajemník pražské nunciatury Ottavio de Liva v doprovodu svého sekretáře a tlumočníka salesiána P. Vaclava Mrtvého. Tato návštěva byla použita jako záminka k vyhoštění vatikánského tajemníka z Československa.

 

StB v Číhošti

Lednu se v kostele objevil také agent StB Václav Dáňa, který zde monitoroval situaci. Referet KNV ( Krajského národního výboru ) Jihlava, souček několikrát žádal, aby StB provedlo opatření v Číhošti, která se stala celonárodním poutním místem. Číhošť se dostala až k nejvyšším špičkám strany. Z příkazu předsedy Státního úřadu pro věci církevní a ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, byla věci věnována mimořádní pozornost. V roce 1968, kdy byli „vyšetřování“ aktéři události, Čepička vypověděl: „Měli jsme zájem na tom, aby Toufarův případ byl projednán veřejně a aby na tom bylo ukázáno občanstvu, jakých podvodů je církev schopna.“

24. ledna navštívili P. Toufara tajemník OAV NF František Sláma spolu s předsedou ONV a s příslušníky StB z Jihlavy. Jelikož bylo v té době v kostele dost návštěv nemohl jej příliš vyslýchat natož odvést. To byl první pokus o zatčení P. Toufara. Druhý proběhl ve čtvrtek 26. ledna, kdy byl P.Toufar v Jihlavě na sjezdu mariánské družiny. V té době už měl čím dál větší obavy. Ke třetímu a úspěšnému pokusu už nastoupili estébaci z Prahy. Byl vydán příkaz provést zatčení Toufara za každou cenu. Na akci bylo připraveno celkem 12 tajných „policistů“. Ke knězi byli vysláni Josef Konecký a Bohumil Růžička, kteří se vydávali za reportéry. Nejprve P.Toufara požádali o popis události, a když s nimi vyšel ven z fary aby jim ukázal kostel, představili se jako Státní bezpečnost a naložili ho do přistaveného auta. Za Číhoští byl předán do vozu orgánů z Prahy a odvezen do Valdic u Jičína, kde byl uvězněn. Naplnila se tak jeho předtucha: „Zavřou spíš mne, než devatenáct svědků.“ Tady začala jeho měsíc trvající nepředstavitelná a nelidská trýzeň na jejíž následky zemřel.

30. ledna zasedání KSČ v Praze doporučilo vyšetřování zázraku v Číhošti urychleně skončilo a bylo provedeno exemplární potrestání. Sám prezident Gottwald žádal: „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat.“ Asi o měsíc později bylo usneseno a doporučeno, že nejdříve proběhne proces v Číhošti, kde bude zdiskreditován tajemník pražské nunciatury de Liva, a ve hodné chvíli že proběhne velký proces, při kterém bude odhalena protistátní činnost celého katolického kléru.

30. ledna byl zatčen opat v Želivě Vít Tajovský a také kostelník z Číhošti František Pártl. a z Číhošti byl odvezen zkroucený oltářní křížek. V dalších dnech byl zatčen bohoslovec Jan Zmrhal, Václav Pospíšil, který jako první oznámil pohyb křížku, ledečský děkan Václav Slavíček a v Číhošti byl zatčen také Václav Trtík s jehož rodinou s P.Toufar často stýkal.

 

Vyšetřování

Vyšetřování dostala na starost skupina StB vedená Ladislavem Máchou a patřili sem Stanislav Cvíček, Stanislav Řezníček, Václav Hrabák, Miloš Hrabina, Josef Zikmund a Václav Němec, vše mladí lidé od pětadvaceti do šestatřiceti let. Hlavnímu vyšetřovateli Máchovi bylo šestadvacet let a byl znám svou  prudkou a agresivní povahou.

Jelikož nebyly důkazy, které by přímo potvrzovali trestnou činnost, bylo stavěno především na vlastním přiznání. Výslechy probíhaly zpočátku regulérně, P. Toufar podrobně vypovídal o celé události i následných svědectvích a návštěvách. První z dochovaných protokolů je datován 1. února 1950. Zároveň s tím pracovala skupina techniků v kostele v Číhošti na sestrojení mechanizmu, který by rozpohyboval křížek, tak jak bylo popsáno ve výpovědích. Ani jeden z pokusů se nezdařil.

S tím jak P. Toufar trval na svém, že nic neviděl, jelikož byl na kazatelně a zády k oltáři rostla agresivita vyšetřovatelů. Jeden z dozorců vypověděl: „...Výslechy byly prováděny hodně v noci a když člověk konal službu kolem objektu, po silnici, tak bylo slyšet z výslechové místnosti křik.“ Jeden z vyšetřovatelů uvedl, že když Mácha nemohl proti vůli ostatních uplatnit bití jako metodu výslechu začal v polovině února P. Toufarovi před výslechy podávat přesolená jídla, která vyvolávala silný pocit žízně, a současně zakázal podat pitnou vodu. Tyto výslechy zakázal nahrávat a nebyly ani protokoly.

Po zmínce od Máchy se výslech rozhodl provést také příslušník StB škpt. Josef Čech. Ten přijel do Valdic v neděli 11. února, vynadal Máchovi a šel do cely, kde P. Toufara zbil. Estébák Josef Cíha v roce 1952 vypověděl: Čech řekl faráři, že když se nepřizná, že to z něho stejně dostane. Později řekl Čech vyšetřující skupině, že se s tím mažou a tak byl farář vzat znovu k výslechu a použito násilí a farář se přiznal.“ Když byl o den později P.Toufar vzat k výslechu, popřel to co před tím přiznal a byl dán do temnice.

 

V temnici

Trýzeň veznění v samovazbě ve Valdicích popsal ve výpovědi také bohoslovec Jan Zmrhal: „Dozorce si mě převzal a místo do mé cely mě vedl do sklepení. Umístil mě do cely 5 x 3 m s betonovou podlahou, dřevěnou pryčnou bez slamníku, se záchodem a džbánem na vodu. U stropu byl otvor šikmo vzhůru jako větrání nad terén – zatemněný. Spát jsem mohl na pryčně oblečený bez bot. Každou půlhodinu – čas odhaduji – se rozsvítilo světlo. To jsem musel vstát, obout se a pod světlem se hlásit jako na normální cele. Ulehnout jsem mohl až po zhasnutí světla. To se opakovalo až do rána. Ke snídani jsem dostal kousek chleba a vodu. Během dne potom přicházel dozorce možná osmkrát a nařídil mi udělat padesát dřepů s předpaženýma rukama. Při spadnutí se začínalo znovu. To se opakovalo až do úplného vyčerpání sil, dřepy se občas doplňovaly poskoky po cele. Večer byl opět výslech. ... Jako stravu jsem dostával omezenou dávku chleba a vodu, asi po pěti dnech jenom vodu a poslední týden mi nedali ani vodu. To byla nejhorší trýzeň. Hlad se nechal vydržet, dřepy do padnutí také, ale bez pití to bylo zlé. Byl jsem odhodlán pít vlastní moč, která se v temnici nevynášela.“

Úbytek výpovědí od P.Toufara podráždil Čepičku, který poslal Máchovi písemný rozkaz, jež měl být po přečtení spálen, a kterém bylo uvedeno, aby Toufar byl k přiznání donucen všemi prostředky.

V jedné výpovědi estébák Hrabina říká: „...ten den tj 22.2.1950 Mácha Toufara týral nejméně 2-3 hodiny před naším příchodem... ...K tomuto poznamenávám, že v době, kdy jsem přišel do temnice, kde Mácha týral Toufara, měl již Toufar značně opuchlé nohy tj. chodidla. Dále k tomu dodávám, že Toufar naříkal a sténal bolestí. Mimo to bylo patrno, že Toufar je v dezolátním stavu a druhý den tj. 23 února 1950, kdy jsem spolu a Hrabákem prováděl výslech Toufara bylo možno si udělat si celkovou představu o rozsahu týrání Toufara Máchou, protože Toufar se nemohl nejenom sám pohybovat, ale nemohl ani pořádně sedět a velmi těžce mluvil.“

 

V noci z 23. na 24.února byl těžce zbědovaný P. Toufar převezen do Číhošti k rekonstrukci, která byla filmována. Jeden z příslušníků StB v roce 1968 vypověděl: „Nemohl na kazatelnu ani vylézt a musel být podpírán. Toufarovi musela být každou chvíli otírána tvář, neboť neustále krvácel z úst a krev mu vytékala z koutků.“ V tu samou noc při cestě zpět do Valdic mu prasknul žaludeční vřed, měl velké bolesti a upadnul do bezvědomí.                  

 

Smrt P. Josefa Toufara

Po několika dnech byl anonymně převezen do nemocnice – státního senatoria v Legerově ulici, kde po operaci 25. února 1950 zemřel. „Pohřben“ byl pod jménem Josef Zouhal. Jeho tělo bylo v provizorní rakvi spuštěno do mrchoviště zřejmě ještě s chcíplým slonem. V ten samý den Alexej Čepička rozhodnul: „Po změněné situaci v případě Číhoště se ukládá, aby propagačně bylo tohoto případu co nejvíce využito. V souvislosti s tím má být prnýřován inicátor – Vatikán a biskupové, přičemž vlastní útok má být zaměřen na de Livu. Vyvrcholením této kampaně bude prohlášení de Livy za personu non gratu tak, aby musel opustit území republiky.“

Neteř P. Toufara Marie v březnu 1950 začala po strýci pátrat a napsala dopis prezidentu Gottwaldovi, který se tváří, že o ničem neví. Až o tři roky později ji příslušníci StB oznámí smrt strýce a předají jeho osobní věci.

 

V roce 1998 byl Mácha za těžké poškození na těle a zneužití moci úřední a služební odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Odvolal se a trest mu byl v r. 1999 snížen na dva roky. Několikrát odmítl ze zdravotních důvodů nastoupit do vězení a když nastoupil byl po uplynutí poloviny trestu podmínečně propuštěn. Směšné. A co ti ostatní ?

 

Přečetl jsem to, ale byla to síla !

Vše co jsem zde napsal, jsem čerpal  a dával dohromady z knihy, kterou jsem před pár dny dočetl. Kniha má titul: Jako bychom dnes zemřít měli ( drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara ). Autorem je Miloš Doležal. O Číhošti jsem věděl, četl,  viděl jsem i film „In nomine Patris“, který průběh vyšetřování zachytil,  nutno však říct, že popis událostí a hlavně věznění a výslechů v této knize, která se  opírá o svědectví a nejrůznější dokumenty je mnohem horší, než jak to bylo ukázáno v tomto filmovém zpracování.

Kniha je velice precizně udělána a mapuje život P. Toufara doslova rok po roku. Jsou zde vykresleny rodinné poměry, jeho rodiště a působiště, popsána jednotlivá období, jsou zde zachycena svědectví, citována korespondence, tak aby bylo zachyceno vše co mělo vliv na osobnost tohoto kněze. Všechny citace jsou označeny odkazy na zdroj. Je zde také velmi bohatá fotografická příloha. Větší část knihy je věnována poválečnému období a především pak zatčení a věznění P. Toufara. Poslední část knihy, která s posbíraných svědectví a dokumentů sestavuje obraz věznění, výslechových metod a stavu vězných, je fakt síla. Jsou to stránky, ze kterých mrazí. Přesto doporučuji nebát se, přečíst a dočíst, protože tady jde o události, které nesmějí být zapomenuty. Některé pasáže jsem četl nahlas před rodiči, přičemž to mamka, komentovala, že ti co volí komunisty a hlavně ti mladší by tohle měli mít jako povinnou četbu, aby viděli čeho byli komunisti schopni.