S pádem komunistického režimu v roce 1989 se naskytla možnost, pro  většinu lidí, poprvé vycestovat tam, kam se do té doby nesmělo. Na Západ. První cesty vedly většinou do sousedního Rakouska a Německa.

Když jsem s rodiči poprvé vyjel do Rakouska, tak mi bylo nějakých  8 let, takže jsem to jako dítě asi vnímal trochu jinak než dospělí, ale přesto vnímal. Nedávno mi tyto cesty připomněl pořad RETRO na ČT24, který se v jednom svém díle tomuto tématu věnoval.

Pro dnešní dobu je ten rozdíl ztěží pochopitelný. Víceméně, ale spíš více, jsme si při prvních cestách na západ připadali jako Alenka v říši divů. 

 

         V Passau 1990.

Jak to tedy vypadalo? Předně. Ať už se jelo na vlastní pěst nebo organizovaným autobusovým zájezdem, každý měl pořádnou zásobu jídla - řízky, chleby, pomazánky, zelenina, termosky s čajem apod. Zkrátka, každý měl tašku s jídlem.  Za hranicemi bylo na naše poměry draho, takže jídlem se každý dostatečně předzásobil.

 

Po přejetí hranice. Doprava, žádný nepořádek a vše upraveno. To je to první, co jsem jako dítě vnímal po přejetí hranice. Nejvíc asi rozdíl v úrovni automobilů. U nás v tom lepším případě člověk potkával Žigulíky a Škodovky, a kdo už měl Favorita připadal si jako mistr světa. Tady jsme najednou potkávali Mercedesy, BMW, Audi a spoustu dalších „exotických“ značek. My jsme sem jezdili naší pověstnou hranatou Karosou, ale tady jsme setkávali s autobusy, které už od pohledu byly někde jinde.

   Passau 1990.  První fotka pořízená novým foťákem ;-)

 

Další co upoutalo pozornost byl pořádek. Obdivovali jsme upravené rakouské i německé vesnice. Vzpomínám si, jak jsme se vraceli z Rakouska a jen pár metrů za hranicemi, jako když mávne kouzelnickým proutkem, metrová lebeda, plevel, roští... Docela facka.

Dalším rozdílem, který jsem však jako dítě vůbec nevnímal, bylo oblečení. Podle oblečení jsme prý byli na první pohled rozeznatelní od místních.

 

Obchodní centra. Objevovali jsme obchodní centra. Zatímco u nás byl maximem obchodní dům Prior, tady jsme se dostali do mnohonásobně větších obchodních center a navíc plných zboží. Také tohle vnímali víc rodiče, pro mne tady byly největším zážitkem prosklené automatické dveře. Těch jsem se nemohl nabažit :D  

Od rodičů vím, že oni prý nebyli schopni pochopit nákupní košíky vrchovatě naložené nákupy. Navíc prý vznikaly až komické situace, když naši lidé nechápali, že se do nákupních košíků vkládá mince a jednoduše si brali u obchodních center jakýkoli volný a nestřežený košík, načež je tam pak místní kvůli oněm mincím naháněli kdesi po parkovišti.

   Nákupní centrum ve Vídni

 

Úplně první cesty za hranice se konaly čistě ze zvědavosti. Ty následující už byly nákupního rázu, kdy se ven jezdilo nakoupit to, co u nás ještě nebylo – a tím byla především elektronika. Jedna z prvních cest, kterou jsem s našima absolvoval byla do německého Passau, kde naši koupili foťák, který byl tím prvním co jsme ze západu přivezli. Taťka ho hned na ulici před obchodem vyzkoušel a vyfotil zdejší hustý provoz ;-) Za hranice se však jezdilo i pro obyčejnější věci např. pro lustr či lampičku, která mi dodnes svítí v pokoji.

 

"Češi vemte si mne." To prý bylo na té cedulce, nalepené na skle zadních dveří červeného auta stojícího v pozadí. Jestli to bylo myšleno vážně nebo to byla recese či provokace to nevím. Až nejspíš to byl odraz toho, jak  nás a naši "invazi" zdejší lidé vnímali.

 

Jak už jsem zmínil výše, tak prvním cestám na Západ se před časem věnoval pořad RETRO na ČT. Tento díl je možno shlédnout zde:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/212411000360027/video/