Před nějakou dobou jsem četl v MF Dnes rozhovor o zdravotnictví s bývalým ředitelem Nemocnice Na Homolce, lékařem Oldřichem Šubrtem.

V závěru rozhovoru mluví lékař o české dětské kardiochirurgii, přičemž zazní dvě informace. Česká dětská kardiochirurgie je jedna z nejlepších na světě a spolu s Francií a Finskem máme nejlepší záchyt dětských vrozených vad už v prenatálním věku. Následuje otázka k redaktorce: Kolik matek myslíte, že u nás půjde k potratu, když se dozví, že se jim narodí dítě se srdeční vadou ? To procento mne překvapilo. Ale abych to nevytrhával z kontextu tak sem vložím celou toto část. Kompletní rozhovor by měl být k přečtení na odkaze, který jsem vložil pod citaci.

...

Kdybychom měli náš rozvor zakončit trochu pozitivněji, uměl byste to?

No, nevím. Byl jsem na jednom kongresu, kde se debatovalo o české dětské kardiochirurgii. Ta je bez debat vynikající. V osmdesátých letech byly v Praze a Londýně nejlepší kardiochirurgie světě. Jenže... Kardiologové by se také měli starat o ty lidi poté, co se odoperují. Kdo se stará o jejich sociální zázemí? Kdo se stará o jejich kontroly? Popíši vám situaci. Spolu s Francií a Finskem máme nejlepší záchyt dětských vrozených vad už v prenatálním věku. Prostě dobře umíme najít vady už v těhotenství. A ty jsou velmi dobře operovatelné hned po narození dítěte. A teď vám řeknu hrozně zajímavé číslo: kolik matek myslíte, že u nás půjde k potratu, když se dozví, že se jim narodí dítě se srdeční vadou?

 

Skutečně netuším.

Sedmdesát procent. Ve Francii dvacet procent a ve Finsku žádná. Čili když se na to podíváte, tak díky tomu, že máme tak dobrou kardiochirurgii, tak každý rok zabíjíme několik desítek dětí.

 

Není to kvůli tomu, že těm ženám neumíme vysvětlit, co to znamená? Nejsme zase u neschopnosti komunikace lékaře s pacientem?

Trochu ano. Česká společnost neumí žít s dětmi a obecně s lidmi, kteří něčím vybočují, jsou nemocní a potřebují sociální dávky. Já jsem se o tom bavil s docentem, který se prenatální diagnostikou zabývá. Řekl jasnou věc: Když se matka dozví takovou diagnózu v zahraničí, ví, že bude mít po porodu kolem sebe komunitu, která se o ni postará. Rodiče, kteří si prošli něčím podobným. A hlavně ví, že se o ni postarají i lidé ze sousedství. V česku se vás budou s defektním dítětem stranit. A je reálná šance, že tu ženu manžel opustí. Proč by do toho šla? Samozřejmě se bojí. Je to obrovská bolest. Můžeme medicínu dostat hodně daleko a to se Česku povedlo. Ale když k tomu nemáte eticko-sociální cítění, a to jak od lékařů, tak od pacientů, tak se daleko nedostanete. K čemu je to pak dobré, když by mohlo přežít víc dětí s vadami srdce, ale nepřežije, protože se neumíme chovat? Kam se celá skvělá medicína posunula? A přitom víte, že všichni dělají jen to nejlepší. Etika ovšem zmizela. Bohužel.

 

Celý rozhovor k přečtení zde:

http://www.pressreader.com/czech-republic/mf-dnes/20160105/281706908662556/TextView