Opět po roce jsem vykonal pěší pouť na Velehrad, lépe řečeno její závěrečnou páteční a sobotní část.   Ještě doma, když jsem se na pouť chystal, na se mne na chvíli zmocnila pochyba: A má to vůbec cenu, jít jen na ten poslední den a půl? Naskakovat do rozjetého vlaku, který už je několikátý den na cestě?

Odpověď byla jasná a jednoznačná. Mělo! A byla to pro mne nejsilnější pouť na Velehrad, kterou jsem doposud šel. Vlastně ani nevím čím. Možná díky vlastním úmyslům na které jsem letos pouť obětoval. Možná společenstvím, kterého jsem byl součástí, a kde jsem potkal a poznal skvělé lidi. A možná to bylo jen tím, že jsem se mohl na nějakou dobu od všeho odtrhnout a jednoduše jít a ponořit se s ostatními do modlitby. A nebo spíš od každého něco... ;-)

Každopádně i ten pouhý den a půl pro mne byl velkou posilou, a ještě teď, více jak týden po tom co jsem se vrátil ke všem povinnostem a starostem běžného všedního dne tu pouť v sobě cítím. Pán Bůh zaplať.