Minulý týden vyšla v MF Dnes šestidílná série článků od českého spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky na téma CIVILAZE 2017. V pátečním díle se autor v článku pod názvem „Rodina a odpovědnost“ zamýšlí nad smyslem rodiny a hodnotami, které představuje, a nad tím jak k rodině a těmto hodnotám přistupuje dnešní společnost.

Původně jsem doufal, že se mi podaří najít na článek odkaz, který sem vložím, žel nepodařilo se. Tak alespoň méně přehledný přepis z tištěného originálu. Článek je to sice docela dlouhý, ale určitě stojí za přečtení.


 

Rodina a odpovědnost

Vlastimil Vondruška

MF Dnes pátek 6.10.2017

Stejně jako jsou od nejstarších časů základním principem vývoje světa národy, jsou stavebním kamenem každé společnosti rodiny. Podle tradice doby a okolností mohl rodinu tvořit heterosexuální pár, tedy muž a žena, nebo existovaly rodiny vícečlenné, s jedním mužem žilo více žen, nebo to výjimečně bylo obráceně. Homosexuální milenecké vztahy existovaly, jako rodinu však akceptovala společnost výhradně heterosexuální partnerství.

Základním smyslem každé rodiny bylo plození potomků. Tenhle přírodní zákon byl vložen do genetické výbavy lidí a je přirozeným imperativem. Po celá tisíciletí to tak platilo.

Nedávno se v diskuzi o přirozené reprodukční dělbě mezi mužem a ženou ozvala jistá feministka, že muži jsou odporní sobci, když chtějí ženy přikovat k domovům a jejich život omezit na plození dětí. Rád bych upozornil, že tohle nevymysleli muži, ale je to dáno přírodou. Odměnou za to příroda poskytla rozkoš, kterou tato činnost přináší, ale také krásné vznešené pocity, jaké dává mateřství a otcovství.

Je smutné, že třeba mořská vydra má v sobě víc citu a mateřské něhy než ona feministka. A že tahle vydra je ochotná obětovat život, aby zachránila svá mláďata, zatímco ona žena se asi obává hlavně o to, aby ve světě dostalo prostor její ego.

 

Kdo rodí, ten vítězí

Od starověku existovaly společné normy, které nutily ženy, aby dobrovolně přijímaly úděl mateřství. Ne kvůli sobectví mužů, ale proto, že jiný způsob reprodukce společnost neznala. Plnoprávné postavení a úctu měla jen ta žena, která dala manželovi potomky. Od toho se odvíjely zákony, zvyky, pověry. Mateřství se ctilo vždy. Začalo to symbolicky u pravěké Venuše, pokračovalo úctou k Afroditě či Panně Marii, milostnými písněmi trubadúrů, dvorským rytířstvím a končit bychom mohli vším, čím moderní doba oslavuje mateřství, i když dnes bohužel méně spontánně než kdysi.

Existovaly epochy, kdy se bohaté a urozené ženy rozhodly, že se budou raději věnovat své zábavě než plození dětí. Takhle třeba žily manželky patricijů v čase krize starověkého Říma. Jedna či dvě generace žen si užívaly, ale ty další padly v plen barbarům, kteří je znásilnili a vyhnali do kuchyní. A proč? Protože Germáni měli spoustu silných mladých bojovníků, zatímco Řím trpěl nedostatkem dětí.

V dějinách vždycky vítězily civilizace, jejichž ženy rodily hodně dětí. I evropská budoucnost je smrtelně ohrožena, pokud budou mít ženy autochtonních obyvatel jen jednoho či dva potomky, zatímco muslimové a migranti po pěti nebo i více. Matematika je strašně jednoduchá a na výsledku nezmění nic fantasmagorie genderových teorií, multikulturní náboženství ani nesmyslné sliby politiků.

Moderní společnost má věnovat co největší možnou podporu těm ženám, které plní své povinnosti, tedy žijí v rodinném svazku s mužem a mají děti. A ty děti svědomitě vychovávají. Vše ostatní dláždí cestu k zániku civilizace. Nedělejme si totiž iluze, že pokud se bude zmenšovat počet rodin, které hájí tradiční odkaz křesťanské Evropy, bude těch pár dětí, které zplodí, v budoucnu žít stejně svobodně jako jejich rodiče a prarodiče.

 

Singles jsou nezodpovědní sobci

Singles, tedy lidé, kteří nechtějí nebo nejsou schopni založit rodinu, mohou sice procházet životem bez starostí, ale také bez radosti. Užívat si je snadné, ale sobecké a nezodpovědné. Takové lidi by stát podporovat neměl, protože mu do budoucnosti nepřinášejí populační perspektivu.

Po staletí byli muži hrdí na to, že jsou muži, a ctí žen bylo být ženami. Podle toho se chovali, a i když to často mezi mužem a ženou zaskřípalo, přinášel tento vztah radost, byl živnou půdou pro ambice i sny a lidé ho chápali jako normální.

Jenže dnes, místo abychom adorovali odpovědnost a tradice, se naše civilizace klaní výstřelkům, které nikam nevedou. Pomalu ale neustále ustupujeme. Zvykáme si na šílené společenské normy, které by naši rodiče označili za zhovadilost a dávní předkové za ně upalovali. Jenže dnes je to prý korektní, moderní a evropské. A tak oslavujeme homosexuály, transsexuály, osoby bez pohlaví a já nevím, koho ještě. Podotýkám jen, že je rozdíl mezi adorací a pochopením s tolerancí, ale musíme umět určit hranice.

Nedávno vystoupila jistá aktivistka a prý také básnířka s úvahou, že je třeba zrovnoprávnit další úchylné jedince. Tvrdí, že „radical queer“ znamená zrušit sexuální a rodové normy a očistit stigmatizované menšiny včetně třeba pedofilní komunity. Heslem je nepřizpůsobit se, měnit společnost.

Vzpomeňme, jak před dvaceti lety začalo nenápadné hnutí za rovnoprávnost gayů a leseb – a dnes to končí pochody homosexuální hrdosti a adopcí dětí dvěma muži.

 

Kde končí šílenství zvané lidská práva

Při slovech o zrovnoprávnění pedofilů si určitě poklepeme na čelo. Ale boj za pedofilii nepatří do říše fantasmagorií. Už brzy se objeví úvahy, že to není vlastně proti přírodě, jen předsudek. Ve středověku stála hranice dospělosti přece mnohem níže. Ale co je podstatné, sňatky s nezletilými představují stavební kámen islámského rodového práva. My přece musíme muslimům vyhovět ve všem. Ostatně, jistý německý soud to už udělal, když osvobodil muslima, který se oženil s nezletilou nevěstou, poukazem na to, že jde o islámskou tradici.

Kde může skončit šílenství zvané lidská práva? Každý měsíc se objeví nové lidské právo, které ještě neznáme a které musíme zavést. Je někdo schopen říci, kde lidská práva začínají, ale hlavně kde končí? Rozhodně nikdo, protože je to jako s každou jinou pomatenou ideologií. Ideologové tvrdí, že je správná, ale nikdo není schopen ji přesně definovat. Jen na okraj, definicí nejsou úděsné a často nekončící žvásty, které se na toto téma ozývají. Definice by měla být krátká, jasná, výstižná a pravdivá.

Napadlo mě, že by možná stálo za to si říci, že lidských práv máme v podstatě už dost. Má je kdekdo, nechme tedy to, co je, ale nerozšiřujme je bezhlavě dál. I tak jich máme podle mého názoru víc, než je tradiční a fungující společnost schopna unést, ale to je jiná věc..

Pokud bychom udělali tlustou čáru, zabránili bychom tomu, aby se prosazovaly rozmanité fantasmagorie, maskované heslem lidských práv. Mohli bychom zrušit desítky zbytečných aktivistických organizací, protože lidských práv by byl podle všeobecného konsenzu dostatek, a zač tedy měly bojovat?

A proč by dál dostávaly víc peněz, než mají obyčejní lidé, kteří se nevěnují bohulibému aktivismu, ale jen obyčejné práci? Ušetřené peníze by se hodily k podpoře mladých rodin a jejich dětí.

Pokud to neuděláme, a teď mám na mysli ty, kteří o téhle společnosti rozhodují, pak se dožijeme hrůz ještě horších. Někoho třeba napadne legalizovat v rámci lidských práv voyerství, stalking, incest, znásilnění, zoofilii, nekrofilii, kandualismus (vzrušení z ukazovaní nahé partnerky jiným mužům) či frotérství (tření jiné osoby proti její vůli). Nevěřili byste, kolik sexuálních úchylek existuje! Nekonečné pole působnosti pro lidskoprávní zaslepence.

A to jsou jen deviace sexuální. Teď si vezměte, co vše se dá prohlásit za lidské právo! Časem se třeba zjistí, že lidským právem je nechodit do práce, nechodit do školy, nedovolit jakémukoli automobilu projet pod oknem bytu, pořádat technopárty na hřbitově, zastřelit xenofóbního souseda. Jistě, přeháním, ale ruku na srdce, podíváme-li se na vývoj posledních dvaceti let, přeháním tolik?

Pokud politici nevystaví současnému vývoji razantní stopku, mohlo by se nakonec stát, že začneme ze zoufalství bojovat za práva heterosexuálních rodin. Školy začnou objíždět aktivisti tradicionalistických organizací a vysvětlovat dětem, že normální rodina je taková, v níž žije muž se ženou, tedy manželé, kteří vychovávají děti. To se totiž dneska ve škole už téměř nedozvědí. V pražských ulicích se začnou pořádat týdny heterosexuální hrdosti. Na alegorických vozech se budou ukazovat tradiční rodiny a na transparentech budou hesla typu: „Nestydím se za to, že jsem muž a miluji svou manželku i své děti.“

Iluze rovnosti je pěkná, ale člověk musí žít realisticky a pragmaticky. Sám bych toho v životě nikdy nedosáhl tolik bez pomoci mé ženy. A nikdy by mi slunce nesvítilo tak jasně, jako když se na ně díváme ve dvou. A to je má rada všem, kteří se cítí nespokojení. Radujte se z toho co máte. Nevymýšlejte hlouposti, civilizace není vězení pro osamělé, ale zahrada pro milující se páry a jejich děti.