Tu historku jsem slyšel už mnohokrát, a vlastně jsem si z ní pořádně pamatoval jen tu poslední větu: „Pro jeden jediný úsměv...“ Ta věta se mi před několika týdny docela výrazně připomněla, a já měl možnost sám poznat, proč byla vyřčena.

Moje maminka je povoláním dětská zdravotní sestra. Něž jsem se narodil tak tuto profesi vykonávala na různých místech 17 let. A od ní a z její služby ve zdravotnictví pochází tato vzpomínka, kterou vyslechla od své spolupracovnice. Ta nějakou dobu před tím, než se stala maminčinou kolegyní pracovala v nemocnici v Novém Městě na Moravě. Pod tuto nemocnici spadal též domov pro postižené děti v Křižanově, ve kterém v té době sloužily řádové sestry (Školské sestry sv. Františka). Vždy o Vánocích bylo zvykem, že sestry z domova přinesly personálu nemocnice jako pozornost něco z cukroví, které pekly pro děti v domově. Když maminčina kolegyně viděla to krásně a bohatě nazdobené cukroví, zeptala se jedné z řádových sester: „Proč se s tím tak moc zdobíte? Vždyť ty postižené děti to ani pořádně nevnímají.“ A odpověď sestry zněla: „Pro jeden jediný úsměv těch dětí.“

Za pár let, když už byly s maminkou kolegyně, byly v rámci nějakého školení na prohlídce právě zařízení v Křižanově. A maminka vyslechla toto vyprávění, které ji asi i díky té „exkurzi“ utkvělo v paměti, protože jsem ho slyšel už mnohokrát.

Na konci srpna jsem se s přáteli účastnil duchovních cvičení v Břežanech u Znojma u sester z kongregace svaté Hedviky, které zde mají Domov pro osoby se zdravotním postižením. Samotný program i naše ubytování bylo mimo prostory tohoto zařízení, nicméně hned první den cvičení na nás přišla prosba, zda bychom mohli pro klienty domova udělat malé hudební vystoupení. Odpoledne jsme byli přivedeni do zaplněného sálu s klavírem, přidali kytaru a něco přes půl hodiny společně zpívali. Byl to pro mne silný zážitek, při kterém se mi ihned vybavila právě ta věta: Pro jeden jediný úsměv... A nebyl tam jen jeden úsměv... navíc to, jak nás přijali, jak reagovali a zapojovali se.  Tady jsem na vlastní oči viděl, o čem bylo to vyprávění, které jsem tolikrát slyšel. Odcházel jsem trochu ochraptěný, ale s dobrým pocitem a radostí, že to mělo smysl.

Když jsem za pár dní přijel domů a zmínil toto vystoupení, tak aniž bych stihnul tu starou vzpomínku zmínit, od mamky okamžitě následovalo: „Pro jeden jediný úsměv...“    

                                                                                                                   Foto s.Františka