Tak jako každý rok, se i letos se ve Slavkově u Brna a jeho okolí připomíná slavná Bitva u Slavkova, kde Napoleon porazil přesilu spojeneckých vojsk Rakouska a Ruska. Jeho vítězství se nesmazatelně zapsalo do dějin.

Za připomenutí však také stojí to, že tato bitva nebyla žádná procházka růžovým sadem, nýbrž řežba, kde zahynuly desítky tisíc lidí a celý region byl díky ní zpustošený. Také na to by se nemělo zapomínat.

I když na básně moc nejsem, tak v tomhle ohledu mne zaujala jedna týkající se právě této bitvy. Narazil jsem na ní před lety v knize, která se týká Slavkova a Napoleonova vítězství, a která byla vydána v roce 1931, kdy se ve Slavkově konala Napoleonská výstava u příležitosti 125. výročí bitvy a 110. výročí smrti Napoleona.

 

Slavkovské slunce - František Dohnal

 

Slavkovské slunce!

Krvavé, rudé!

Nad mořem mlh jsi tenkráte vstalo!

Nad mořem mlh, kde v cloně jich šedé

krvavé, hrůzné drama se hrálo,

krvavé drama, ve kterém děla

v rachotu pušek příšerně hřměla,

dotekem smrti země se chvěla,

dotekem smrti, hrůzné a bledé,

hrůzně se v krvi svíjela těla,

zhroucená těla,

ubohá těla

lidí a koní...

 

Krvavé drama v šedivém moři! ...

 

Šedivé moře lilo se všude,

zalilo vše, co zmíralo v hoři:

hořících vesnic pochodně rudé,

zsinalá těla, zbrocená krví,

ztrnulé, hrozné, skleněné oči,

které kams v dál se upíraly,

jako by kohos cos se ptaly,

jako by cosi vyčítaly,

ztrnulé oči,

tázavé oči –

och, hrozné oči

 

Krvavé drama v šedivém moři! ...

 

A nad tím vším ty, Slunce, jsi stálo,

krvavé rudé!

Na Žuráň zřelos!

Nad mořem mlh jak ostrůvek čněl,

v slunečném jasu koupal se celý,

smál se a skvěl –

a na něm, nahoře, na Žuráni

klidný a smělý,

vzpřímený hrdě

stál Vítěz! ...

 

Zdola zněl jásot vítězných pluků! ...

Slavkovské slunce!

Tenkráte tebe jen zřel

slavkovský Vítěz!

Tebe jen zřel!

Neviděl zítřka zakolísání!

Neviděl ruských sněhových plání,

neviděl Moskvy příšerný požár,

obrovskou pochodeň

svítící Zkázou v zpáteční cestu! ...

Neviděl, jak tam nad Berezinou

vítězi jeho hynou a hynou! ...

Neviděl ni jak Waterloo chmurný

zvedá svou těžkou kovovou ruku

uhodit slední osudnou ránu,

podepsat žalný

Vítěze ortel! ...

Neviděl v dáli v Oceánu

ostrůvek kdesi malý a skalný –

a na něm, v cizí daleké zemi

na troskách snů a opuštěn všemi

umírá On,

slavkovský Vítěz! ...

Neviděl toho tenkráte Vítěz!

Tenkráte

tebe jen zřel,

slavkovské slunce!


* * *

Ale ne proto vzpomínám tebe,

slavkovské slunce!

Vzpomínka krve studí a zebe,

zkrvaví srdce, z těla krev střebe! ...

Tedy ne proto vzpomínám tebe,

slavkovské slunce! ...

Myšlenky jiné táhnou dnes duší!

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Naproti Žuráni Pratec se zvedá.

Na svahu v půli

vesnička bílá k svahu se tulí

a nad ní nahoře mohyla šedá –

Mohyla míru.

 

Slavkovské slunce:

Na ni dnes svoje upírám zraky! ...

 

* * *

Mohyla míru! ....

Vidím ty tisícce, kteří zde mřeli,

vidím ta krvavá, zsinalá těla,

vidím ty ztrnulé, skleněné oči,

vidím ty k nebi vztyčené ruce,

vztyčené prosbou, zaťaté v muce ...

 

Vidím, jak kolem Mohyly míru

zástupy jejich rostou a rostou,

tisíce – tisíce – do milionů

se jich tu tísní již v hrozivém víru!

To ze všech bojišť, to ze všech zemí

spěchají sem teď v šíleném shonu

všichni, kdož v bojích umírali,

všichni, kdož pro ty mrtvé lkali:

matky, jež oči vyplakaly,

siroty, již marně se ptali,

milenky, jež se nedočkaly –

všichni, kdož pro ty mrtvé lkali,

všichni sem spějí v šíleném shonu,

tisíce – tisíce – do milionů

se jich tu tísní již v šíleném shonu,

a všechny ruce se zvedají vzhůru,

a všechny hlasy v jediném tónu

hučí a hřmí jak vzbouřené moře,

v jediný výkřik pojí se v sboru:

v jediný výkřik kletby a vzdoru,

v jediný výkřik bolu a hoře,

v jediný výkřik kvílící prosbou,

v jediný výkřik šílící hrozbou,

a dál ten výkřik miliónů

v kraje se nese v šíř a dál,

jako by zvony rozhoupal,

a všude zní to v jednom tónu,

všude hlas zvonů.

kvílících zvonů,

prosících zvonů,

hrozících zvonů,

na poplach zvonů

milionů...

_ _ _ _ _ _ _ _

 

Mohylo míru!

Symbole!

Budeš jen stále symbolem

krvavým lidstva nad polem?

Budeš jen prázdným fantomem,

který jen pláče v srdci mém?

Budeš jen stále krásným snem,

však, žel, jen snem, však, žel, jen snem? ...

Mohylo míru, symbole,

nadarmo zíráš do pole?

Nadarmo zíráš v šíř a dál?

Nadarmo zvon se rozhoupal?

Nadarmo, vždy jen nadarmo?

 

* * *

Mohylo míru!

Jak jedu vlakem,

ještě tak stále stíhám tě zrakem,

jak mizíš v dáli za obzorem!

A cos jak smutek vkrádá se v duši,

cos jako stesk, jenž zklamání tuší,

cos jako hořkost z nadějí marných!

Mohylo míru!

symbole tužeb do běla žárných,

hořících v lidstva srdci chorém,

výkřiku srdcí milionu –

Mohylo míru,

budeš kdy vpravdě mohylou míru?

Či stále lidstvu svítit bude,

slavkovské slunce,

krvavé, rudé?

Slavkovské slunce!

V tom světla marném divém víru

já herold oněch milionů

dnes místo tebe

o jiné slunce volám, ždám v nebe,

o jiné slunce:

o slunce míru! ...

 

Mohyla míru na návrší u Prace