Vždycky jsem měl rád pohádky. Dodneška mám po skříních poschovávaný slušný stoh pohádkových knih, které mi jako dítěti prošly rukama. Ať už přímo ty nejběžnější od Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, tak i další knížky s výběry pohádek od různých autorů. A to nepočítám ty, které jsem měl někde jen vypůjčené. Například na prvním stupni základní školy mne hodně bavila dnes už pozapomenutá Krása nesmírná, což byl soubor ruských, docela akčních a výpravných pohádek. Třicátníci a starší si určitě vzpomenou.

Nejvíce se mi však do paměti zaryla pohádka z úplně jiné knihy, a s trochou nadsázky se dá říct, že na mne zanechala trvalé následky. Pohádka se jmenuje Ošizený čert a je z knížky O zlaté rybce, která z těch ostatních svým pojetím trochu vybočuje. Jde o výběr slovanských pohádek, ve kterém se jeho autoři snažili zachovat co největší autenticitu a lidový vypravěčský ráz regionů z nichž pocházejí jednotlivá vyprávění. Pokud bych tu knihu měl porovnat s ostatníma, které jsem četl, tak zdejší pohádky jsou o něco syrovější a dalo by se říct i drsnější. Možná je to trochu návrat ke kořenům pohádek, které v minulých staletích zdaleka nebyly takovým mírumilovným vyprávěním, jak nám je servírují především dnešní televize, ale o poznání větší drsňárnou.

Tu knihu jsem už dlouho neměl v rukou, až mi ji před několika týdny připomněl jeden internetový článek informující o výstavě maleb výtvarníka Karla Franty, který ji svými ilustracemi doplnil  a shodou okolností titulní obrázek článku pocházel z Ošizeného čerta.

Tu pohádka mi byla mnohokrát čtena (prý sem se jí pořád dožadoval) a mnohokrát jsem ji sám četl.  Dodnes, když něco dělám a chci odmítnout něčí pomoc, tak používám v nadsázce „Já sám. Já sám!“, což je parafráze jedné slovní hříčky pocházející právě z této pohádky.

 

Ošizený čert

(běloruská)

Když někdo sejde v tmavém lese z pravé cesty a bloudí, není mu dobře ani veselo. Když ještě k tomu ví, že ten les prý patří čertům, kteří se noc co noc prohánějí mezi stromy v divokých honičkách, strašlivě skřípou zuby a blýskají ohnivýma očima, ojé! To přichází pomalu na člověka strach, krev mu stydne v žilách a srdce mu padá pomalu do kalhot. Když je tím zbloudilým nějaký nebojsa, je mu však všechno jedno.

Jednou zabloudil v takovém lese jeden lovec. Zastřelil navečer obrovitého losa, začal ho dělit a připravovat si dobrou večeři. Nevšiml si však, že se už skoro smráká, a než nanosil dříví na oheň, byla najednou tma, že by ji mohl krájet. Lovec zapálil malý plamínek, pomalu přikládal a už se chystal k přípravě pečeně. Oheň praskal, jiskry poletovaly, kouř ztrácel mezi větvemi. Maso brzy zavonělo a tma byla veselejší. Jenže oheň a vůně brzy ukázaly čertům, kde lovec je. Bylo jim divné, že se ten člověk nebojí. Poslali proto jednoho hloupého ďábla, aby se na tu pečínku podíval zblízka, a řekli mu:

„Je sám a sedí, toho ani nemusíš honit, jen jdi.“

Čert byl hubený, že by se mu dala žebra počítat. Čím byl blíž k ohni, tím větší hlad dostával. Sliny se mu sbíhaly, a co teprve, když uviděl pečící se maso! Přemohl svůj strach a zakřičel: „Propadl jsi peklu! Lovil jsi v našem lese, a ještě jsi zastřelil našeho největšího losa! Jak se jmenuješ?“

Lovec se trochu lekl, když znenadání uslyšel ten vrzavý hlas. Protože však měl filipa, seděl klidně dál, jako by dvakrát do roka mluvil s nějakým čertem, a obracel maso, aby se dobře propeklo.

Čert opakoval zlostně:

„Ptal jsem se jak se jmenuješ!“

Lovec se zatvářil udiveně a povídá :

„Já? Odmalička mi říkali až do teď Jásám.“

„Peč dál, maso tak voní, že se napřed najíme, než půjdeme do pekla. Mám takovou chuť, že už se nemohu dočkat.“

Čert se posadil k ohni, natáhl ruce a hnáty k teplu a nosem nabíral nejlibější vůně, jaké mu pečínka poskytovala. Lovec vzal misku a začal sbírat lůj odkapávající z pečeně. Když byla nádoba plná otočil se najednou k čertovi, máchl rukou a chrst! Vřelý lůj opařil čertovskou kůži, až se z ní zakouřilo. Ďábel začal řvát bolestí, vyskočil a utíkal honem pryč, mezi ostatní čerty. Ti ho hned obklopili a ptali se:

„Co je? Proč křičíš? Kdo ti ublížil? Kdo tě opařil?“

„Jásám! Jásám!“

A poskakoval a opakoval to nešťastné jméno pořád dál. Čerti se mu smáli:

„Tak ty nekřičíš? Ty jásáš? Tak jásej!“

„Ne, to Jásám! Chyťte ho!“ křičel čert, div nevyskočil vzteky z kůže.

„Tak jásej, když se ti chce,“ řekli mu ostatní a rozeběhli se po celém lese.

Lovec nečekal. Uhasil oheň a utekl pryč. Našel pak šťastně cestu a brzy byl doma. Víckrát už do čertovského lesa nešel.

 

Ilustrace z knížky. Výtvarník Karel Franta.