Mezi 11.únorem a 16. červencem roku 1858 se v Lurdech mladé dívce Bernadettě Soubirous zjevila osmnáctkrát Panna Maria.

Bylo to již téměř dva měsíce od prvního zjevení. Během této doby zde vytrysknul pramen, začala se odehrávat zázračná uzdravení a k jeskyni přicházelo čím dál více lidí. K úplné jistotě, že jde opravdu o zjevení Panny Marie, však chybělo, aby vznešená paní sdělila Bernadettě své jméno. Bernadetta byla opakovaně nabádána, aby se na jméno zeptala, a také to několikrát udělala. Odpověď dostala až 25. března při šestnáctém zjevení z osmnácti. Až tady zaznělo „Já jsem Neposkvrněné početí“ francouzsky „Je suis l’ Immaculeé Conception“.

 

Celou událost popsal v roce 1899 tehdejší farář z Předklášteří u Tišnova, P. Leopold Kolísek ve své knize o Lurdech, kterou opíral o díla uznávaných autorů, kteří byli buď sami přímými svědky událostí nebo události zaznamenali z dobových dokumentů, výpovědí očitých svědků či samotných účastníků událostí.

 


 

... V slavnostní tento den 25. března ozval se v nitru Bernadettině opět onen hlas, jenž pudil ji neodolatelně k místu zázračému. Bez váhání vydala se ihned na cestu ke skalám Massabiellským. Zářící naděje proměnila tvář její, neboť srdce její tušilo, že opět uvidí vznešenou paní.

Když lid spatřil Bernadettu ubírati se k jeskyni, rozléhalo se hned volání: „Bernadetta jde k jeskyni!“ Jeden zvěstuje to druhému, a ze všech domů vycházejí lidé a chvátají přímo k jeskyni, aby tam došli zároveň s Bernadettou.

Když dospěla Bernadetta k místu zázračnému, spatřila nemalý zástup shromážděného lidu, puzeného sem snad s těmiž city jak ona. Také nebe se vyjasnilo opět, sníh byl již roztál, obloha čistá bez mráčku, a vycházející slunce rozlévalo zlatou zář po zasněžených vrcholkách hor Pyrenejských.

...

Když Bernadetta, přišedši na obvyklé místo, poklekla, ocitla se opět ve slastném vytržení, zazářila oním tajůplným leskem, a zdálo se nejinak, než jakoby celá její postava v nějakou vyšší oblasť slávy se pozvédala. Planoucí oči její s rozkoší nevýslovou upíraly se do výše, a ona opět zří nebeskou paní v podivné její svatozáři, nejdokonalejší to obraz spanilosti a lásky, jemuž na světě rovného nenajdeš.

Dívka byvši již dříve několikráte vybídnuta duchovním správcem, aby otázala se nebeské paní po jménu jejím učinila tak jako poselkyně církve svaté, řkouc prosebně k nebeskému zjevu: „Ó milá paní! Buďte tak laskava a povězte mi, kdo jste a jak se jmenujete?“

Po těchto slovech za zazářila krása podivné paní ještě více, zdálo se, že něžným úsměvem dítku odpovídá, žádoucí odpovědi mu však nedává.

„Ó paní má, nezjevíte mi jména svého?“ prosí Bernadetta snažněji.

Zdá se, že krása vznešené paní mnohem více září při druhé prosbě této, - avšak vznešená paní neodpovídá na otázku dítěte, jen nevýslovně vlídný úsměv pohrává jí na rtech. Bernadetta plna důvěry prosí vroucně po třetí:

„Ó drahá paní, povězte mi přece své jméno; rcete kdo jste a jak se jmenujete!“

Tu zdá se, že krása vznešené paní nabývá ještě vyššího stupně sláva nebeské. Prosba dítěte líbí se jí, avšak mlčenlivosti své přece nikterak nepřerušuje. A když dítko opět hlasu svého pozvedá k nebeské paní, s rukama sepjatýma a s tváří nekonečně blaženou před ním stojící, rozpíná ona složené ruce své, při čemž se růženec se zlatým řetízkem a úbělovými alabastrovými zrny smekl na pravé rámě její; roztahuje pak ruce, spouští je k zemi, jakoby chtěla celému světu ukázati ty milostiplné ruce své, a pozírajích s nevýslovnou vděčností k nebesům pronáší slova:

„Já jsem Neposkrvněné Početí !“

Po těchto slovech zmizela, bez obvyklého úsměvu a pozdravu, jímž přešťastné dítko vždy na rozloučenou oblažovala. Bernadettě však utkvěl úchvatně vznešený ten vzor nebeské krásy nesmazatelně v duši.

 

Dívka opuštěna jsouc vznešenou Paní, neviděla opět ničeho kromě zbožného zástupu a pustého výklenku skalního. Jen libý klokot vlnek zázračného pramene zdál se ji přívětivě pozdravovati; i vzchopila se a plna jásající radosti spěchala k panu faráři, aby mu oznámila, že konečně Zjevení oznámilo své jménu. Malá pastýřka slyšela tehdy slova „Neposkrvněné Početí“ poprvé, a poněvadž smyslu jejich nerozuměla a nechápala, namáhala se na zpáteční cestě všemožně, aby snad z paměti ji nevymizela.  ...

 


 

Když vstoupila Bernadetta do kláštera v Nevers, vyprávěla o této události jedné ze sester. Její výpověď zachytil po Bernadettině smrti francouzský spisovatel Veit Pierrefeu.

 


 

...Usedly jsme spolu tehda na lavici, a já položila jsem Bernadettě otázku: „Milá sestro, jaké pak byly jednotlivé okolnosti při onom zjevení, kdy Blahoslavená Panna zjevila své jméno?“

Bernadetta zůstala chvíli jako v hluboké přemýšlení zahlouvána; na to zazářil v jejím obličeji onen nebeský úsměv, o němž jsme říkávaly: právě tak asi se Zjevená Panna v jeskyni usmívala.

A nyní dala se do vypravování, jež jsem si tak zapamatovala, že mně z něho nic neušlo.

Bernadetta vypravovala: Pan farář Peyramale mi pohrozil, že mne k sobě nepřipustí, ano že mne vyloučí od prvního svatého přijímání, jestliže toho nedocílím, aby mi ona podivná Paní, zjevující se mi v jeskyni, řekla aspoň, kdo jest. Třikráte jsem ji o to prosila, aby mi řekla, kdo jest, ale pokaždé odpověděla pouze úsměvem. Jednoho dne konečně mohla jsem ve výrazu jejího obličeje čísti, že mi chce své jméno zjeviti.

„Je suis l' Immaculée Conception: Já jsem Neposkvrněné Početí“, pravila, pozdvibši své krásné oči k nebi.

Poněvadž jsem oběma těmto slovům nerozuměla, chtěla jsem již onomu Zjevení říci: „Ty nejsi tedy Blahoslavená Panna Maria ?“ Již jsem vyslovila první slova své otázky, když zjevení pojednou zmizelo. Byla jsem velice smutna; neboť jsem byla přesvědčena, že to není Nejsvětější Panna, poněvadž se nazvala      „l' Immaculée Conception - Neposkvrněné Početí“.

„A kdo to byl podle Vašeho mínění?“ přerušila jsem Bernadettu.

„V tomto okamžiku myslila jsem, že je to nějaká dušička z očistce, která za svého života zde na zemi skutečně ono jméno měla.. Ale měla jsem ještě jinou starost. Lidé obklopili mne, a jeden přes druhého se ptal: „Nuže! řekla ti již své jméno?“

 

„Ano,“ odpověděla jsem polohlasně.

„Je to nejsvětější Panna?“

„Nevím!“

„Tak? Ty nevíš?“ ptalo se jich aspoň dvacet najednou; „co pak ti tedy řekla ?“

„Nemohu si na to úplně vzpomenouti.“ - Tu byli lidé na mne rozzlobení, a pamatuji se docela dobře, že jeden z okolostojících pravil: „Opravdu je tomu tak, jak jsem vždy říkával: to děvče dělá si z nás blázna.“

 

Nelhala jsem, když jsem pravila, že jsem jméno oné paní zapomněla. Vzpomněla jsem si jenom na slovo „Immaculée (Neposkvrněné)“, ale na slovo „Conception (Početí)“ nemohla jsem si vzpomnět. Pan farář očekával mne na kostelním náměstí, já však aspoň dvacetkráte jsem se rozpakovala a chtěla jíti domů k rodičům, obávajíc se jeho hněvu. Odcházejíc od jeskyně po několika krocích myslila jsem, že jsem si na ono podivné slovo vzpomněla a myslila jsem, že ona Paní řekla „Concession“ nebo „Concerion“, a tak opakovala. jsem si ustavičně obě slova „Immaculée Concession nebo Conceríon“, abych jich nezapomněla. Konečně mi napadlo, že ona krásná Paní řekla „Conception (Početí)“; toto slovo jsem považovala nyní za správné, a opakovala jsem až ke kostelnímu náměstí slova: „Immaculée Conception, Immaculée Conception“.

 

Zástup lidí mne předběhl a pana faráře zpravil o tom, co se stalo. Velmi jsa rozhněván, odebral se pan farář do sakristie.

Na celém těle se třesouc, šla jsem tam za ním. Co následuje, byla první jeho slova; nezapomněla jsem jich a také za živa nezapomenu: „Bernadetto, nepřestaneš-li z nás dělati blázny, tedy tě dám zavříti!“

Všecka zděšena hleděla jsem naň.

„Děláš se nevinnou“ — pokračoval dále — „ale právě mi bylo řečeno, že ono domnělé zjevení v jeskyni Massabiellské řeklo ti své jméno, a ty si na ně nemůžeš již vzpomnět?“

„Ano, pane faráři, tak je tomu; ale ja jsem měla strach, že bych se snad mohla mýliti, a proto

jsem neřekla nic těm, kteří se mne tázali.“

„Je to tedy Svatá. Panna, kterou vidíváš?“

„Myslím, že ne, důstojný pane, Ona se nazvala jinak. Ona se jmenuje „Immaculée Conception (Neposkvrněné Početí)“.

Farář Peyramale, dříve velmi červený, najednou všecek zbledl a skoro třesoucím se hlasem pravil ke mně: „Kdo tě naučil těm slovům ?“

„Paní v jeskyni!“

„Dříve jsi těch slov nikdy neslyšela?“

„Nikdy, důstojný pane !“

„Nyní můžeš jíti; chci býti nevyrušován; zítra ráno po mé mši sv. přijdi opět.“

 

Na kostelním náměstí byla jsem opět od lidí obstoupena.

„Nuže tedy,“ pravili, „již ti napadlo jméno oné Paní?

„Ano“, odpovídala jsem.

„Kdo jest to tedy?“

„Immaculée Conception (Neposkvrněné Početí).“

 

Když tato slova slyšeli, dali se všickni do hlasitého smíchu a ubezpečovali, že toho jména

jaktěživi neslyšeli.  ...

 


 

V té době se ještě příliš nevědělo a nevěděla to ani Bernadetta, že papež Pius IX před čtyřmi, lety 8. prosince 1854, vyhlásil dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie.

Dne 2. března 1891 zařadil papež Lev XIII Pannu Marii Lurdskou do liturgického kalendáře a ustanovil 11. únor pro slavnost Zjevení se Panny Marie v Lurdech.

 

Úryvky jsou z knihy: Lurdy a pouť do Lurd r. 1896 konaná. Sestavil Leopold Kolísek. Vydáno v Brně 1899.

 

Sestra Marie Bernarda