Část první. Cesta do Lurd.

Před nedávnem jsem zde psal článek o P. Leopoldu Kolískovi, jež byl před sto lety farářem naší farnosti, a kterých bylo v rodině z dvanácti sourozenců hned šest bratrů kněží.

P. Leopold Kolísek

P. Leopold Kolísek se ještě coby farář v Předklášteří u Tišnova zúčastnil vlakové pouti do Lurd, která se proběhla v září roku 1896, a kterou po návratu spolu s historií Lurd obsáhle popsal ve své knize Lurdy a pouť do Lurd r. 1869 konaná. Byla to 2. rakouská vlaková pout, uskutečněná po deseti letech od té první, a bezesporu byla jedním z impulsů, proč se právě tento kněz stal pozdějším zakladatelem a organizátorem  českých vlakových poutí do Lurd, konaných od roku 1903 až do současnosti.

Vraťme se tedy na konec 19. století, do roku 1896, a vydejme s P. Leopoldem na tuto cestu do Lurd.

 

Výzva k účasti na pouti do Lurd byla zveřejněna v květnu 1896 a podle vyjádření v knize za výhodných podmínek. Jízda tam i zpět s ostatními výlohami včetně ubytování vyšla na 125 zl. (zlatých) pro 3. třídu, 188 zl. pro 2. třídu a 240 zl. pro 1. třídu.

Už dříve uvažovali P. Leopold se svým bratrem Dr. Františkem Kolískem, vikářem při katedrále sv. Petra a Pavla v Brně, že by rádi do Lurd někdy putovali. Tuto příležitost se tedy rozhodli využít a pouti se zúčastnit. K cestě zvolili 3. třídu.  

P. Leopold se v roce 1893 účastnil pouti do Říma a dobře tak věděl, co taková pouť obnáší: „...taková pouť – není nikterak pohodlná, obzvláště musí-li se jeti ve III. třídě; ale myslím, že právě všechny ty svízele a nepříjemnosti, které člověka potkají, shodují se docela s účelem pouti. Pouť není výlet pro pohodlí, nýbrž spíše čin sebezapírání a kajícnosti. Kdo by chtěl jeti na pouť k vůli pohodlí a vyražení, nechť zůstane raději doma.“

Odjezd byl z Vídně, a to v pondělí 31. srpna. Proto bratři Kolískovi na cestu vyrazili již v neděli 30. srpna běžným vlakem z Brna, kde se k nim připojil ještě P. Antonín Janda ze Švábenic. P. Leopold o cestě do Vídně podotýká: „ ... Bylo tam plno; zajímavo však, že většinou - židé. Jest opravdu podivno, že židé nejvíce cestují; inu, mají peníze a jezdí za obchodem. Mezi nežidy ze spolucestujících v našem kupé byli také dva mladíci, řekl bych hejskové, až z Ameriky; také si po americku počínali. Byli nezdvořilí jen což, jakoby si myslili, že celá Evropa si to musí pokládati za čest, že takoví dva „mladí páni“ svou přítomností ji oblažili. ...“

Po příjezdu do Vídně se vydali do domu katolických tovaryšů, kde měli domluvený nocleh. Zbytek dne využili k prohlídce Vídně, především Prátru.

Pondělí  31. srpna 1896, odjezd z Vídně

Ráno v 8. hodin se vydali do chrámu sv. Štěpána, kde byla sloužena mše pro poutníky. Na 11. hodinu pak byl určen sraz na nádraží, odkud byl na 12 hodinu naplánovaný odjezd.

Na nádraží bylo, slovy P. Leopolda, „hemžení a shon jako při stěhování národů“. Když se zde všichni postupně sešli a poseznamovali, přišla výzva od P. Jandy, aby všichni Slované drželi pohromadě a za vůdce Slovanů byl ustanoven Dr. František Kolísek. Každý z poutníků se měl v případě potřeby obrátit na něj, případně na P. Jandu, a oni pak vyjednají u poutního výboru co bude třeba. Hned ve Vídni bylo zajištěno, že Slovanům budou ponechány některé vozy.

Že byla ve vlaku dobrá nálada svědčí další úryvek. Vlak byl někde za stanicí Amstetten, ve vlaku naproti P. Leopolda seděl další kněz, P. Zapletal ze Žďárce. P. Leopold vypráví: „...Vzal jsem ve volné chvíli breviář a chtěl se modliti nešpory. Ani jsem nezačal, když zvolal můj protiseda P. Zapletal:

„Aha, podívej se!“

„Co pak?“ Ptám se a dívám se naznačeným směrem

„Co pak nevidíš?“

„Ale co?“ ptám se znova.

„Na hromosvody, ale honem!“

„Kde hromosvody?“

„Tam na stodole!“

Dívám se rychle a zahlédl jsem skutečně hromosvod na – slaměné střeše stodoly. Podivil jsem se tomu nemálo, jakož se i divil můj protiseda. U nás něco takového nevidět. „Vidíš jaké jsou to pokroky tady,“ pravil jsem. „Jak tě znám, bude to první tvoje starosť, až se vrátíš, abys dal i na svoji stodolu hromosvod, je také došková.“ P. Zapletal se rozesmál ...“

První několikaminutová zastávka po odjezdu z Vídně byla o půl páté v hornorakouském Linci. Někteří poutníci si jen protáhli nohy po perónu, někteří se šli občerstvit a další též přisedli. První den cesty nebyla v plánu společná večeře, takže se každý občerstvoval z toho co měl, nebo co si na nádraží koupil.   

Zastávka v Linci trvala jen asi 10 minut a vlak se vydal dále, po trase Linec – Wells – Lambach, do místa dalšího zastavení, kterým byl Solnohrad neboli Salzburg. Sem poutní vlak dorazil v osm hodin večer a zůstal zde tentokrát půl hodiny. Odjezd ze Solnohradu byl o půl deváté, kdy už byla v plánu pouze večerní pobožnost, a pak se poutníci chystali ke spánku. Opět použiji slova P. Leopolda: „...Dali jsme si kufřík pod hlavu, naň havelok, naklonili se na kufřík a snažili se usnout. Kdo to dovedl, mohl spáti, jinak nespal; ale za to přinesl první velkou oběť poutnickou.“

 

Úterý 1. září 1896, Innomostí - Curych
 

O půl páté hodině ráno dorazili poutníci do Innomostí neboli Innsbrucku. Kněžím byla již ve vlaku nabídnuta možnost v Innomostí sloužit mši. Ti kteří se přihlásili, byli hned po příjezdu vlaku rozesláni do kostelů. Skupina P. Leopolda byla odeslána ke sv. Jakubu. Poté se všichni vrátili zpět na nádraží, kde byla přichystána společná snídaně.

V sedm hodin ráno se vlak vydal z Innomostí na další cestu, jejíž cíl pro tento den byl Curych. Na cestě z Innomostí vlak projel Arlberským tunelem. Ve vlaku byly rozsvíceny lampy a poutníci se začali modlit bolestný růženec. Když dokončovali pátý desátek objevil se záblesk světla a vlak po dvaceti minutách vyjel z tunelu.

Následovala zastávka, v rakousko-švýcarském příhraničí, ve Feldkirchu. Tady byl naplánovaný společný oběd - polévka, a každý dostal obálku se dvěma kousky studeného masa, ovocem, sýrem, a lahví vína. Po tři čtvrtě hodině se vlak dal opět od pohybu, aby krátce na to zastavil za hranicí Švýcarska v Buchsu. Následovat měla celní prohlídka, která však přičiněním poutního výboru byla odpuštěna. Co však nebylo odpuštěno, bylo přestoupení do švýcarských vozů.

Po přestupu se vlak vydal na poslední úsek druhého dne, na jehož konci už byl Curych. Poutní vlak sem dorazil okolo sedmé hodiny večerní, a poutníci zde byli ihned po příjezdu všichni rozvezeni do svých hotelů.   P. Leopold se svým bratrem Františkem a P. Zapletalem, byli ubytováni nedaleko nádraží v hotelu Habis – celkem bylo v hotelu šestnáct poutníků. Po ubytování šli všichni tři kněží ještě rychle vyhledat holičství, tak aby se stihli vrátit do osmé hodiny, na kterou byla plánovaná večeře.

 

Středa 2. září 1896, Curych - Lyon
 

Na třetí den připadala trasa z Curychu přes Bern, Lausanne, Ženevu, Bellegard do francouzského Lyonu.

Odjezd byl naplánovaný na 6 hodin a 15 minut. Když poutníci přišli ráno na nádraží, ke své nevoli zjistili,  že z vlaku byly odepnuty některé vozy.   Po stížnostech a po vyjednávání vůdců pouti, však byly vozy opět připojeny.

Z Curychu zamířil vlak na severozápad směrem k Badenu a odtud pak do Bernu, kam dorazil v 10 hodin, a kde byla krátká zastávka. Poutníky zde přivítal rakouský vyslanec v Bernu, Jeho Excelence hrabě Karel Kuefstein.

Z Bernu vedla trasa do Frýburku, kde se mělo poutníkům dostat slavnostního přivítání švýcarskými katolíky, leč spolek nebyl o příjezdu poutního vlaku dobře informován, a tak se toto přivítání neuskutečnilo. Další zastávkou pak bylo město Lausanne, kde byl pro poutníky naplánovaný oběd. Vlak sem dorazil půl hodiny po poledni a podobně jako ve Feldkirchu zde poutníci dostali polévku, studené maso, ovoce, víno. Okolo čtvrt na dvě se dal poutnický vlak opět do pohybu a podél ženevského jezera zamířil do Ženevy.

V Ženevě čekalo poutníky přesedání do francouzských vozů, a také jedna drobná nepříjemnost v podobě posunutí hodinových ručiček o necelou hodinu zpět na francouzský čas. 

Ze Ženevy pak trasa vedla podél řeky Rhony směrem na francouzské území do města Bellegard. Zde proběhla rychlá celní prohlídka. Podobně jako na hranicích se Švýcarskem se i tentokrát přičinil poutní výbor, který už předem vyjednal přímluvu z velvyslanectví.

Okolo sedmé hodiny večerní dorazil vlak do města Lyon, kde měli poutníci strávit celý příští den. P. Leopold k této zastávce připomíná, že poutníci z první pouti, před deseti lety, zde nebyli dobře přivítáni. 

Z nádraží byli všichni rozvezeni do svých ubytování. Všichni muži ze III. třídy byli ubytování u školních bratří, kteří na ně již čekali, aby jim ukázali povozy, jež je rozvezou k ubytování. P. Leopold k tomu říká: „...Usedli jsme do povozu podobnému našim omnibusům; uvnitř bylo místa asi pro 10 osob a nahoře ani nevím kolik. Tolik však vím, že jsem zažil smrtelné úzkosti v tomto povoze. Předně sedělo nás uvnitř mnoho, každý jsme musili držeti kufřík na kolenou, jinde nebylo proň místa, talár a havelok na sobě, dusné horko, a tak jsme stáli aspoň deset minut, co zatím nad námi bylo nekonečné bouchání a chození těch, kteří měli jeti v I. poschodí našeho povozu, totiž na střeše. Každého okamžiku jsem čekal katastrofu, že se totiž střecha pod tíží poutníků prolomí a my uvnitř najdeme svůj hrob. ...“

Povozy dovezly poutníky pouze na jakési parkoviště a odtud už všichni museli ke svému ubytování dojít pěšky. Jelikož se doprovázející školní bratři věnovali těm, co přijeli prvními povozy, ti co přijeli později, jako P. Leopold, museli se na zbytek cesty doptat. A že jich bylo přes sto. Přes tento drobný zádrhel pochvíli všichni nalezli cíl, kde už na ně čekala místnost se stoly přichystanými ke společné večeři.

Po večeři měli ještě někteří zkoušku zpěvů na zítřejší slavnou mši. Noc zde pak strávili poutníci ve velké místnosti, která byla přichystána pro více jak 120 nocležníků.

 

Čtvrtek 3. září 1896, den v Lyoně

Ráno se vstávalo velmi brzo, někteří i před čtvrtou hodinou, tak aby se ještě před snídaní stačili umýt, kněží aby si mohli v kapli odsloužit mši, a všichni aby se připravili na slavnostní mši v bazilice Fourviere. Ještě předtím proběhla u školních bratří další zkouška sboru, který čítal 40 pěvců a hudebníků, které vedl profesor hudby Hochreiter. P. Leopold zmiňuje, že se mu dostalo zvláštní Boří milosti, že zde v bazilice mohl hrát na housle.

Slavná mše v bazilice Fouviere začala v 9 hodin a sloužil ji kanovník hrabě z Lippe, jeden z vedoucích pouti. Po mši zazněla, krom dvou německých písní, také píseň Tisíckráté pozdravujem Tebe, která se velmi líbila přítomným francouzům.

Odpoledne ve čtyři hodiny pak v bazilice proběhla ještě pobožnost, po níž měl kázání farář z Wiener-Neudorfu, který ve své promluvě vylíčil dějiny baziliky. Svou promluvu zakončil modlitbou:

„Shlédni na nás dobrá Máti,

Rač vždy při nás věrně státi,

Chraň nás vždy a opatruj,

uveď pak, kde Syn je Tvůj. Amen“

Volný čas během dopoledne i odpoledne, využili poutníci k prohlídce města Lyonu. Prohlídka baziliky Fouviere, vyhlídka na město z její věže, katedrály Jana Křtitele, památky města. P. Leopoldovi a některým dalším poutníkům dělal odpoledne průvodce jeden ze školních bratří.

 

Pátek 4. září 1896, odjezd z Lyonu

Po jednodenní pauze se v pátek vydal poutní vlak na svou poslední etapu z Lyonu přes Nimes, Cette až do Lurd.

Odjezd z Lyonu byl stanoven na 6 hodin a 50 minut ráno. Po snídani všichni nanosili zavazadla na povozy. Mnozí poslali povozem jen zavazadla, a jelikož bylo pěkné počasí, sami šli na nádraží pěšky.

Vlak se z Lyonu vydal jižním směrem k Avignonu. Během cesty probíhalo ve vlaku dotazování za jakým účelem, kdo pouť do Lurd koná. Ve vlaku se P. Leopold setkal poutnicí jménem Pavlína Schittkova z Proskavy (nedaleko Vratislavi), která vyprávěla, jak se po vykonání pobožností k Lurdské Panně Marii, natírání očí Lurdskou vodou, vykonání svátosti smíření a přistoupení ke svatému přijímání, uzdravila z úplné slepoty, a jak putuje do Lurd, aby poděkovala Panně Marii za tuto milost. P. Leopolda toto vyprávění dojalo: „...Příběh tento mne velice dojal a to tím více, poněvadž jsem viděl, že ona slečna má úplně zdravé oči, úplně čisté, na nichž jsem nespatřil nejmenší stopy neduhu, neřku-li úplné slepoty...“

O půl jedné odpoledne dorazil vlak do města Nimes, kde byl určený společný oběd. Tentokrát byla přichystána teplá jídla. Pro poutníky byla také vydána výjimka z pátečního postu, takže dostali i masité pokrmy.

Ve čtvrt na dvě se poutníci vydali opět na cestu, jihozápadním směrem k moři, aby krátce po třetí hodině přijeli do francouzského pobřežního města Cette. Zde byla opět zastávka a opět neoblíbené přesedání do jiných vozů, jelikož dráha dráha mezi Cette a Lurdami patřila jiné společnosti. Všichni si rychle přenesli zavazadla do nových vozů a následovala přestávka do odjezdu vlaku naplánovaného na půl šestou hodinu. Každý měl možnost tento čas využít podle libosti. Někteří zůstali ve vlaku, někteří zašli k moři, někteří jako P. Leopold se svou skupinou usedli v zahrádce restaurace.

Před pátou hodinou byl dán pokyn k nasedání do vlaku, při kterém poutníky opět čekalo nemilé překvapení. Zatímco měli přestávku, vynosili zřízenci z předposledního vozu vlaku zavazadla na nástupiště a vůz odepjali. Tentokrát už stížnost poutního výboru nepomohla, a to ani po té, co kanovník Lippe nabídnul, že vůz sám zaplatí. Útěchou snad bylo, že do Lurd, už to nebylo tak daleko.

Z Cette se vydal vlak podél moře do Agde, a odtud pak na západ k Beziers a v sedm hodin večer dorazil do Narbonu, rodiště sv. Šebestiána, kde byla v plánu večeře. Za nedlouho se vlak opět rozjel. Někteří ještě cestou dojídali obsah obálek, které dostali k večeři, následovala modlitba růžence, zpěv písní a druhá noc, kterou museli poutníci strávit ve vlaku.

Po půlnoci přijel vlak na nádraží v Toulouse. Zde byla krátká zastávka, kterou někteří využili k protažení nohou po nástupišti a poté už následoval poslední úsek cesty, jehož zastávkou byly tolik očekávané Lurdy.

 

Pokračování příště ... 
 

Příště s P. Leopoldem strávíme několik dní v Lurdech. Dozvíme co se zde prožil a viděl, jaké byly jeho dojmy, koho zde potkal, která místa zde navštívil.

Část druhá. Pobyt v Lurdech.

Část třetí.  Cesta z Lurd.