Blog u Ralfa

Pokračování článků o vlakové pouti do Lurd konané v roce 1896.  viz: Cesta do Lurd a Pobyt v Lurdech. 

Středa 9.září 1896, odjezd z Lurd 

Když byl dán pokyn k nasedání, snažili se všichni poskládat do vlaku v tom složení, jak při cestě do Lurd. Při odjezdu se mnozí tlačili k oknům, aby se ještě pohledem mohli rozloučit s Lurdami. 

Poutníky teď čekal úsek jízdy trvající bez mála třicet hodin. Hned zkraje cesty začala modlitba růžence, po níž se pak poutníci bavili sledováním krajiny, zvláště pohledem na Pyreneje, které při nočním příjezdu do Lurd neměli možnost takto vidět. 

V devět hodin večer vlak dorazil do Toulouse, kde byla přichystána večeře. Ta probíhala v obrovské hale určené pro lokomotivy, kde  byly přes koleje postaveny dva velké stoly, tak aby bylo místo pro všech více než čtyři sta poutníků. Hala byla osvětlena elektrickými světly a u vchodu byla kamna,  v nichž se připravovala večeře. P. Leopold vzpomíná rozhovor s jedním z poutníků:  „... „Nedej Pán Bůh, aby sem vrazila nějaká slepá lokomotiva,“ povídá můj soused-humorista. „Nám by se tolik nestalo,“ pravil jsem, „jsme hodně vzadu, ale ti přední ...“ 

Jídlo bylo dobré a chutné, dostali jsme dvě pečeně, pak sýr a láhev výborného červeného vína. Byla to dobrá a potřebná posilněná na další noční jízdu. ...“  

O půl desáté vlak pokračoval dále. Poutníci vykonali večerní pobožnost, a pak už se odebrali k nočnímu odpočinu, který byl přerušen přesedáním do vozů jiné dráhy ve stanici Cette.

Čtvrtek 10. září  1896. Z Cette do Paray-le-Monial 

Z Cette vlak pokračoval do Nimes. Zde uhnul směrem k Tarasconu a jel po levém břehu řeky Rhony, až po páté hodině ranní dorazil do Avignonu, kde byla připravena snídaně. Vlak se zde zdržel do šesté hodiny, kdy zamířil dále směr Lyon. 

Po jedenácté hodině se mohli poutníci opět kochat pohledem na baziliku Panny Marie de Fouviere v Lyonu. Tentokrát zde byla pouze krátká zastávka na oběd. 

Z Lyonu se vlak rozjel ke své poslední etapě pro tento den, která končila v Paray-le-Monial. V předposlední stanici tohoto úseku se poutní výpravě podařilo ztratit jednu poutnici. A co se stalo? Poutnici se udělalo nevolno, a tak jí poutní lékař nařídil, aby se šla ve stanic projít na vzduch. Dala sice na radu, ale zašla trochu dále, a než se vrátila, vlak jí ujel. Dopadlo to však dobře a přednosta stanice jí poslal dalším vlakem do Paray-le-Monial. 

Poutní vlak do města Paray-le-Monial dorazil po páté hodině. Na nádraží už čekaly povozy, aby poutníkům odvezly zavazadla do jejich ubytování. Bratři Kolískovi složili zavazadla na povoz a vydali se do města. Přišli až ke klášternímu kostelíku, kde se v r. 1675 zjevil Pán Ježíš, sestře Markétě Marii Alacoque.  Bratři stáli na ulici s lístkem, kde měli označené své ubytování, které mělo být v klášteře. Z toho však mezitím přišla zpráva, že tam být nemohou. Zrovna když přijel povoz s jejich kufříky, přišel k nim jistý kněz P. Ferdinand Hotový, s informací, že našel ubytování pro sebe a ještě další dva, a nabídnul volná místa bratrům. Ti rádi nabídku přijali. Bratr P. Leopolda, P. František Kolísek zabral volnou světnici v hotelu sv. Rodiny, P. Leopold a P. Hotový pak další dvě světnice, které měl majitel hotelu zamluvené u privátní rodiny. 

Poté co P. Leopold dořešil peripetie s kufříky, ještě stále uloženými na povoze, který se s nimi pohyboval po okolí, se všichni sešli na večeři v hotelu  „U sv. Rodiny“. Večer pak ještě všichni zašli na pobožnost do svatyně božského Srdce Páně. Po modlitbách a požehnání v klášterní svatyni se už rozešli do svých bytů.

Pátek 11. září  1896.  Paray-le-Monial

Podobně jak bylo zvykem v Lurdech, i zde i zde si bratři Kolískové dali časný budíček, už před čtvrtou hodinou, aby si mohli v klášterním kostelíku odsloužit mši a vykonat ranní modlitby. 

Po snídani se vydali na bližší prohlídku  klášterního kostela, baziliky a dalších památek. Někteří poutníci navštívili také hrob P. Klaudia de la Colombiere, z Tvoaryšstva Ježíšova, zpovědníka blahoslavené (od r. 1920 svatořečené) Markéty Marie Alacoque, nalézající se v domě, kde mají Jezuité noviciát. 

V devět hodiny začala pobožnost pro poutníky s německým a českým kázáním. České kázání měl P. Leopold Kolísek, jež v něm stručně vylíčil životopis Markéty Marie Alacoque. Po promluvách následovala slavná mše svatá, po níž měli Tyrolané  pobožnost ke stoleté památce zasvěcení země Nejsvětějšímu Srdci Páně. Následovala opět promluva a po ní tichá mše, kterou  měl děkan a farář z Zellu v Tyrolích, Petr Troger. Při této mši mu ministrovalDr. Max Putz, advokát z Meranu. P. Leopold vzpomíná: „... Když jsem viděl tohoto muže, jak v pokoře a zbožně klečí u oltáře, nemohl jsem se zdržeti mocného pohnutí. Vzpomněl jsem si mimoděk na mnohé – vzdělance v našich vlastech, a slza upřímného žalu skanula mi po tváři ...“   Po této mši pak Tyrolané vykonali modlitbu, jíž ze znovu zasvěcovali božskému Srdci Páně, a tím byla celá pobožnost u konce.

Odpoledne ve dvě hodiny byla ještě pobožnost ve svatyni Zjevení, a po páté hodině se už poutníci přesouvali na nádraží, aby se o  půl šesté vlak pohnul dále.  Po sedmé hodině vlak kratičce zastavil v Cluny a po osmé pak v Maconu, kde byla připravena večeře. Poutníci dostali čaj, maso, sýr a víno. Po necelé hodině vyrazil vlak dále směrem do Ženevy, kam dorazil hodinu po půlnoci.

V Ženevě měla poutníky čekat celní prohlídka a přesedání do švýcarských vozů. Ani jedno se ke spokojenosti všech nekonalo. Slovy P. Leopolda: „... Již jsme se chystali vystupovati z vozu, ale tu nám bylo oznámeno, že přesedat nebudeme, a radosť naše byla tím větší, když jsme se dozvěděli, že i celní prohlídka nám odpouštěna. Oboje nám přišlo, velmi, velmi vhod. ...“ 

Tak jako při cestě do Lurd, museli všichni po překročení hranic posunout ručičky hodinek, tentokrát dopředu přesně o 55 minut. 

Sobota 12. září  1896.  Příjezd do Einsiedelnu.

Krátce před šestou hodinou ranní přijel vlak do Bernu. Na nádraží čekal opět rakouský vyslanec v Bernu,  hrabě  Karel Kuefstein, který zde pro poutníky přichystal pozornost v podobě malého občerstvení. Především čaj byl všemi velmi vítán. 

Z Bernu pokračovala cesta údolím  Emmenthal a směřovala k Lurecnu, kam vlak přijel okolo deváté hodiny, a kde už byla plánovaná snídaně. Zastávka zde byla něco přes hodinu, což někteří využili, k alespoň krátké prohlídce okolí, zejména jezera a výhledu na Alpy. 

Po desáté hodině se vlak vydal na další cestu, která tento den končila v Einsiedelnu. Sem vlak dorazil hodinu po poledni, a stejně jako jiných městech, kde se poutníci měli zdržet, bylo i zde první starostí najít své ubytování, jež měl každý označené na zvláštním lístku. P.Leopold se svým bratrem byli ubytování v hotelu „U sv. Tří Králů“, který byl blízko kostela a byl zněj výhled na klášter i na celé okolí.  Jelikož bylo zrovna výroční pouť, museli se lurdští poutníci přizpůsobit se svými pobožnosti. O šesté hodině se poutníci shromáždili, aby mohli společně a slavnostně vstoupit chrámu zasvěcenému Panně Marii. Následovalo kázání, krátká pobožnost a večer pak světelný průvod. 

Neděle 13. září  1896.  Den v Einsiedelnu. 

Tento den nebyla pro lurdské poutníky určena žádná společná pobožnost. Zvláště čeští poutníci to těžce nesli a přiměli Dr. Františka  Kolíska, aby vyjednal české kázání, které bylo stanoveno na druhou hodinu po poledni, a čehož využili i němci, a přidali se s kázáním i v němčině. České kázání měl P. Jan Tvrdý, administrátor z Frýdku ve Slezsku. Po promluvě zazněly modlitby „Otčenáš“ a „Zdrávas“ a rozezněl se zpěv písně „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ Večer byl ve městě ještě světelný průvod a slavnostní osvětlení.

Pondělí 14. září  1896.  Odjezd do Vídně. 

14. září se konala v Einsiedelnu  slavnost zvaná „Engelweihe – Andělské posvěcení“. Když P. Leopold ráno sloužil v kapli určené ke zpovídání, byl několika poutníky požádán, aby je vyzpovídal. 

V deset hodin bylo kázání, které měl jeden z benediktinů  a po něm slavná mše svatá. Odpoledne ve dvě hodiny se potom poutníci shromáždili v chrámu, aby vykonali závěrečnou pobožnost. Po ní se všichni vrátili do bytů, aby se nachystali k odjezdu naplánovanému na pátou hodinu.

O páté hodině se dal poutní vlak do pohybu, aby zdolal poslední úsek pouti končící ve Vídni. Z Einsiedelnu  se vydal přes Biberbrück, Rapperswyl do Buchsu, kam přijel vlak až za tmy. Zde byla večeře, celní prohlídka, a také přesedání do rakouských vozů. Tyto vozy byly o poznání pohodlnější a prostornější než ty švýcarské a francouzské, a na rozdíl od nich též průchozí.  Ve Feldkirchu a Innomostí (Innsbrucku) opustili vlak poutníci z Tyrolska.

Úterý 15. září  1896. Příjezd do Vídně.

Po osmé hodině ranní vlak dorazil do Saalfeldenu, kde byla půlhodinová zastávka na snídani. Vlak pokračoval dál podél řeky Salice (Salzach), přičemž někteří poutníci využívali možnosti procházení vlakem k návštěvám sousedních vozů a k besedování a vypravování. 

V poledne vlak dorazil do Solnohardu (Salzburgu), kde byl poslední společný oběd. Další cesta už probíhala známou krajinou a všichni už netrpělivě vyhlíželi Vídeň. Večeři si už každý obstaral sám z toho, co bylo k dostání ve stanici. 

V deset hodin večer vlak konečně dorazil do Vídně. I když poutníků z Vídně nebylo mnoho, čekalo tu mnoho lidí, většinou s kyticemi. P. Leopold po chvíli pochopil proč: „... Když jsme vystoupili z vlaku a stanuli na perroně , čekajíce až by bylo více místa k východu, přistoupila k nám jakás slečna a podávala nám kytice. Myslili jsme, že se snad mýlí, a dali jsme najevo své podivení. Ona však již přednášela prosbu.

„Prosím o obrázeček z Lurd!“

A za ten obrázeček dávala ty kytice.

Z příruční kabelky dal jsem jí obrázek.

„A prosím ještě pro maminku.“ Dal jsem jí ještě jeden.

„A také ještě pro tetičku,“ žadonila, myslíc si všeho dobrého do třetice. Dal jsem jí třetí obrázek. ...“

Z nádraží odešli bratři Kolískové na nocleh do tovaryšského spolku, aby dospali téměř třicet hodin jízdy.

Středa 16. září  1896. Vídeň a návrat domů.

16. září byla ještě ve Vídni, v kapucínském chrámě,  pobožnost s promluvou, závěrečnou mší a požehnámím, čímž byla celá pouť ukončena. 

Bratři Kolískovi se pak vrátili odpoledním vlakem domů. Slovy P. Leopolda: „... Přijeli jsme domů tělesně sice znaveni, umdleni, ale za to duševně osvěžení a nadšeni. ...“ 

Na závěr ještě malá statistika. Vlakové pouti do Lurd se účastnilo celkem 433 poutníků z celého Rakouska-Uherka, přičemž z Čech bylo 36, z Moravy 42 a ze Slezska 31 poutníků.

Jak už jsem zmiňoval v úvodu, tato  pouť byla hlavním impulsem, proč se právě P. Leopold Kolísek stal pozdějším zakladatelem a organizátorem českých vlakových poutí do Lurd, kdy první z těchto poutní proběhla v roce 1903 a účastnilo se jí, a na její organizaci se podílelo všech šest bratrů kněží Kolísků. Krom P. Leopolda, též P. František Kolísek, P. Alois Kolísek, P. Jan Kolísek, P. Karel Kolísek a P. Ignác Kolísek. 

Knihu o Lurdech a pouti do Lurd r. 1896 je  možné si stáhnout v pdf formátu v knihovně librinostri viz.:

http://librinostri.catholica.cz/download/KolisLurdAPout96-r0.pdf