Vždycky, když na podzim sleduji Stardance, začnou se mi vracet vzpomínky na mé taneční. Už je to tak dlouho, že ty roky raději ani nechci počítat. Byla to hodně hektická doba. Byl jsem ve druháku na střední, rozvrhy napěchované až do večera ... jestli si dobře pamatuju, tak v úterý od jedenácti někdy do půl sedmé a ve středu od osmi do půl šesté, zároveň jsem začal dělat autoškolu ... a do toho všeho taneční.   

Moc se mi nechtělo, ale když jsem první nabídku tanečních ignoroval, tak tu druhou z taneční školy Dagmar, už jsem doma dostal skoro rozkazem. Tato taneční škola tehdy sídlila v Brně na Kounicově ulici. Pro ty kdo Brno znají, tak to bylo tam, jak jsou ty tři věžáky. Termín kurzu zrovna vyšel na den, kdy byl krátký rozvrh, takže jsem mohl buď půl dne dřepět v Brně, nebo se vrátit domů a večer zase do Brna. Vlakem to bylo asi tři čtvrtě hodiny a dalších pár minut tramvají. Zvítězila druhá varianta s tím, že jsem nevracel vlakem, ale vozili mne rodiče autem. Ze všech možností to bylo nejlepší řešení, byť ne ideální. Začátek byl v šest večer, ale z domu se nemohlo vyjíždět s nějakým větším předstihem, a jelikož se jelo v té nejhorší  dopravní špičce, skoro nikdy se mi nepodařilo přijet včas. Kdo přišel pozdě měl za trest o přestávce před všemi zazpívat. I přes pravidelné pozdní příchody jsem nezpíval ani jednou, podle pravidla vyzkoušeného ze školy: Kdo na sebe neupozorňuje, toho si nikdo nevšimne. 

Ale zpět k samotným tanečním. Díky menšímu informačnímu šumu se k pravidelnému dopravnímu zpoždění přidalo hned zkraje zameškání první lekce. Měl jsem sice za sebou jarní minitaneční, ale stejně jsem si zezačátku připadal jako Alenka v říši divů. 

Druhá lekce, pro mne první. Řekl bych, že to bylo poprvé a naposled, co jsem přišel včas a ještě s předstihem.  Rozkoukával jsem se a zjišťoval, co je a co bude. Nejprve se řešily nějaké záležitosti zminula a pak přišla první volenka. Vyzval jsem k tanci nějakou holčinu, nevím už jak se jmenovala ani z jaké školy, ale byli jsme na tom stejně, taky minule chyběla. Měl se tancovat walz. Základní krok už se sice trénoval zjara v minitanečních, ale v prvním momentě jsme ani jeden netušili a navzájem se málem přerazili.  Instruktorka si nás hned všimla, vytáhla si nás bokem a trochu nás „poladila“.   Pak už to šlo o něco líp. Waltz byl tanec, se kterým jsem, vyjma tohoto úvodu, neměl větší problém.

Postupně se přidávaly další tance jive, polka, mambo, tango, čača, rock'n'roll a já nevím co ještě. Jive byl, myslím, hned druhý v pořadí, co jsme se učili, a dokonce mne i bavil. Alespoň teda do chvíle, kdy měla být celá sestava završena jakousi sestavou kroků. Krok-sun-krok, otočka, a opět krok-sun-krok a otočka do původní pozice.  Nepobral jsem to ani přes intervenci instruktora, který to pochvíli vzdal se slovy: „To se poddá.“ Měl pravdu poddalo, ale až nějakou dobu po tanečních. 

Z mamba si už nepamatuju lautr nic, krom toho, že jsme ho tancovali na písně Mambo Italiano a Mambo No.5. Dodneška když se někde zmíní mambo, začně mi v hlavě znít: Hey, mambo! Mambo italiano! Hey, mambo! Mambo italiano! Go, go, go... 

Podobně si z hudby vzpomínám ještě Take My Breath Away, na kterou tam instruktoři několikrát během přestávek nacvičovali tanec. Při našich tancích se taky hodně opakovala Lucie Bílá a její Amor Magor a Trouba. Ale co jsme na to tančili, to už si nepamatuju. 

Polka celkem šla, přesto jsem ji moc nemusel, protože se vlastně tancovalo v kruhu okolo parketu, přičemž čím byla skladba delší, tím více jsme se tlačili doprostřed, a čím více jsme byli uprostřed, tím větší mela tam vznikala.

Z dalších tanců si vybavuju už jen tango a ča-ču. U tanga si ještě matně vzpomenu základní kroky, které se mi snad nikdy nepodařilo udělat správně. 

Ke konci kurzu pak proběhla lekce zaměřená na disco tance. Tahle lekce byla o něco delší a tancovalo se tam všechno možný. Velkým plus tady bylo, že nemusel být společenský oděv, který by při té hudbě a tomhle typu tanců vypadal dost komicky a možná by byl i nebezpečný. Z téhle lekce byla asi nejnáročnější hudba, protože z některých techno kousků docela brněla hlava. 

A jestli si to dobře pamatuji, tak tahle lekce byla pro mne tečkou za tanečními, protože další lekci, která už byla přípravou na prodlouženou, jsem raději neriskoval. 

Tenkrát jsem byl docela rád, že to mám z krku. Dneska s velkým odstupem času na dobu tanečních kurzů docela rád vzpomínám. Zjistil jsem, že existují i jiné tance než polka a valčík a zvládnul nebo se alespoň pokusil napodobit jejich základní kroky. Nezmrzačil jsem sebe, ani žádnou z tanečnic, i když moje oblíbené mokasíny se ke konci kurzu proměnily svými vlastnostmi spíš v brusle. Udělal jsem si přehled o některých školách v Brně. Zdravky na Lipové, Jaselské, Merhautově, a textilka na Francouzské 

Překonal "nástrahy" disciplíny zvané volenka. Ze začátku to byl docela zmatek. Jednak jsme se neznali resp. já tam nikoho neznal, a pak tam byl zkraje trochu ostych. Vzpomínám si na jednu slečnu, která studovala textilku a byla z Domažlic a byla o kus větší než já. S tou jsme na sebe vzájemně narazili hned několikrát. Ale ona tam mezi náma měla docela problém najít k sobě někoho výškově odpovídajícího.

A někdy vyžadovala volenka i pevné nervy, a to když si druhá strana neodpustila nějakou poznámku. Jedna slečna tomu dala svou hláškou korunu. „Smím prosit?“, vyzval jsem ji k tanci. Ona se na mne podívá a odpoví: „Nějakej malej:“ Protočil jsem panenky a moment sklopil oči k zemi. Na nohou měla boty s  podrážkou vysokou nějakých pět, možná i víc centimetrů, což byl jediný výškový rozdíl mezi náma dvěma. Byla to ta lekce zaměřená na disco tance.   Jak se jí v tom tancovalo nevím, ale tahle lekce zjevně snesla všechno. Nutno poznametat, že podobné situace, že dámě nebylo kdovíjak do tance, nebývaly moc často a naopak to většinou bylo úplně v pohodě.

Tyhle příhody, už jsou jen úsměvnými detaily, které k tomu všemu patří.  A s klidem mohu říct, že celá ta zkušenost s tanečními, i se vším co ji provázelo, stála za to.   Klidně bych si to i zopakoval.