Blog u Ralfa

Nedávno jsem se probíral starými knihami, papíry a různými písemnostmi. Mou pozornost upoutal starý školní sešit z roku 1915, který patřil mému dědovi, coby osmiletému záčkovi druhé třídy obecné školy v Křižanovicích, kde ho učil pan učitel Konstantin Hill. 

Ten sešit jsem našel už před delší dobou, když jsem přehraboval obsah starých beden na půdě, ale až teď jsem v něm víc zalistoval a začal pročítat.

Sešit obsahuje různá cvičení z několika oblastí. Jednak počty – těch asi nejvíc – a jednak cvičení na základy gramatiky. A mezi tím vším zápisky různých dětských příhod a sem tam nějaká krátká povídka, které měly asi být cvičením slohu a psaní. A právě tady na ty zápisky bych se chtěl zaměřit, protože jsou docela zajímavým pohledem na dětství i některé momenty běžného života v tehdejší době.

Všechno, co sem dám bude přepsáno autenticky,  přesně tak, jak bylo v sešitě včetně pravopisných chyb, zkomolených slov a nedokonalých souvětí.

Úplně první zápisek má titulek Pořádek u nás. A pod ním se píše: Naši maminka stává o 4 hodinách a nachistají si na kávu. naše maminka ráno popraví, jde na pole kopat brambory. První čeho si člověk všimne je onikání, které v dnešní mluvě téměř vymizelo. A zaujme taky pro dnešní dobu docela  neznámý výraz „popraví“, který znamená nakrmit domácí zvířectvo. 

Další zápisky seznamují se psem Pudlíkem a popisují opékání brambor. 

Náš pes.

Náš pes je celý zerzavý. Jmenuje se Pudlýk. Když přijdu ze školy skáče kolem mne a radosti mě lyže a štěká.

Jak jsem dělal oheň

Šel jsem za maminko na pole když kopala brambory. Tam jsem si na zbirál bramborove nati a pak jsem to zapalil až to pohořelo tak jsem tam nahazel bramboru až semi upekly tak jsem si jich vidělál a pak je snědl chutnali mě.

Opékání brambor bývalo při jejich sklizni tradicí, a to především u dětí. Za upozornění stojí prodloužení koncovek  ve slovech „zbirál“ a „vidělál“, což bylo jedním z rysů místního dialektu. 

Několik zápisků naznačuje něco málo z denní rutiny.

Co dělám večer.

Večer kdyš přijdu do světnice. Maminka přinese jablka na ošatce se dnusy a jím, aš to snim pak se pomodlym a jdu spat.

Jak pomáhám mamince.

Jak přijdu ze škole tak chvílku jdu na dvůr a zachvilku už se stmívá, tak jdu zehnat slipky, a dám jim žhrad. A donesu dříví a brambořiska.

Naše slepice

Mame asi 14 slepic, hrabaji celi den v zahradě, dávame jim brambory ze šrotem nebo zrní. Brzi zvečera chodi spat do chleva.

Co dělávám.

Ráno stávám. A pomodlim se. A obleču se. Posnidam. A umiji se v teplé vodě.  A potom jdu do školy.

Bez nadpisu

Pán Bůh stanovil den něde  k odpočinku. Ten den nemáme si nikde hlučně hrát. V neděli chodime do kostela se modliti. Ten den se bavime pěknými knihami.

Tady z těch několika vět je, mimo jiné, vidět, jakou samozřejmostí byla modlitba, a že v neděli se chodilo do kostela a měl být klid. 

Jsou zde také výpovědi o nadílce od Mikuláše a o štědrovečerní večeři. 

Sv. Mikuláš.

Mně naložil Sv. Mikuláš dva beránky, a tři koně s vojákama, cukrovi a do punčochy brambor. 

Štědrovečerní večeře.

My máme na štědry den napřed krupicu pomedovanou a potom ořechy a jablka a krouželky.

Další zápisek se vrací ke psovi Pudlíkovi a k bramborám. 

Myška.

Loni na jaře vybyrala maminka brambory v zahradě z dolu, vyskočila tam myš. Já jsem ji uviděl, zavolál jsem  na Pudlíka a on přiskočil a myš chytl. Pak si naní pochutnál. A pak vesele maminku obíhal.

Zastavím se u výrazu „vybírat brambory z dolu“.  Důl, nebo někdy taky se užíval výraz krecht, byla jáma na poli nebo na zahradě v níž se uchovávaly brambory nebo řepa. V zemi se vykopala objemná jáma, naplnila se bramborama případně řepou, na ty se dala sláma, umístil komínek pro odvětrání a vše se zahrnulo hlínou. 

A několik zápisků zmiňuje příhody z vesnice. Vesnice bývaly mnohem svéráznější, něž jak je tomu dnes.

Na silnici.

Jedno v letě maminka mi řekla abych nechodil za humna a já jsem neposlech a šel jsem a vlezl jsem si na zitku a dival jsem se a tam jeli cikani a měli ovečku a jeli do dědiny, a žebrali, a potom  Frolijan jich vyhnal na Člupi. Jednou v létě z maminkou jsem šel na travu a tam bily cikani a jeden přeskočil potok.

Opilí.

Loni tady býl opilý mlynář, a on šel do mlýnka a kluci za ním běhali, strýček Kučera ho viděli šli ven a povidali mi aby šel pryč on jim povidál, že jsou lump  oni na něho chtěli vzít čagan on hodil po klukach a rozbil Dostálům na čtyři křidlice. A potom šel do mlýnka tam býl Edin a Jarouš mněli tam psa. Lump mu dával nazdar. 

I tohle patřilo k vesnici. Zmíněné Člupy jsou kopec za vesnicí a čagan to je zahnutá vycházková hůl s okovanou případně gumovou špičkou. 

Jeden nedokončený zápisek je vzpomínkou na příhodu se ztraceným penízem. I ten nejmenší penízek měl hodnotu a jeho ztrátu si člověk uvědomoval. 

Ztráta.

Jednou maminka mě poslali ke kupci. Naspatek jsem dostal dvouhaléř, u Kuchtovího jsem jej stratil, a korád bili v kostele, tatinek šli z kostela a povidali že našli dvouhaléř, a já jsem povidal že jsem ... nedopsáno   

Toto je snad jediné místo, kde děda zmiňuje svého tatínka. Je to proto, že jeho tatínek byl, krátce po dědově nástupu do školy v roce 1914,odveden na vojnu někam do Polska, odkud se pak jako zajatec dostal až do Ruska. 

A nakonec ještě zmínky o stavění sněhuláka, o jedné malé lumpárně a pár schytaných bouchancích. 

Zimní zábavy.

Jak na padlo sněhu tak jsem šel na dvůr a začál váled kouli až bila velká tak jsem ji ne chal, a válel jsem druhou tá bila trochu menší tak jsem ji dál na ni, a tak jsem dělál ještě hlavu pak jsem dal na ni hrnec a pak jsem díri zacpal a dal jsem před něho travnicu a sněhulák bíl hotov.

Jak jsem se polekal.

Jednou večer tetička Kateřina šli jsi pro ječmen a maminka šli s něma, já a Nanka šli jsme jích postrašit tak jsme si stoupli za lískovy keř až oni šli tak jsme na ně hukli a oni se lekli pak jsme se jim smáli.

Moje nehoda.

Naší maminka povidali mě abych vozyl z humna list. A přišel k nám Tonda a vozil se mnou. a povidal abych si vlezl na kočar a šlapal a on zajel pod dřin a já jsem se díval na kvytka a Tonda zatahl a jse měl spadnout důle hlavou. 

Já jsem šel na louku pro pruty na píšťalky až jsem chtěl slyst tak jsem se chytl suché halousky a myslel jsem že su blísko zemi a já jsem býl ve vrchu najednou se semnou haluz ulomila a jsem spadl a bolelo mě vboku.

Stavění sněhuláka to se prostě nemění ani po těch sto letech. Snad jen s tou travnicou by dnešní děti mohly mít problém. 

V tom posledním zápisku jsou spojeny dvě příhody. Jedna o odvážení listí asi někde z okolí mlatu, který byl na konci tehdejší zahrady a druhá  o dobývání materiálu na píšťalky.

Je to jen několik kratičkých střípečků, dětských postřehů, často tak kostrbatých, že se musí číst několikrát, aby se daly pochopit. Přesto těch několik zápisků dává alespoň trochu nahlédnout do obyčejů života před sto lety, byť pořád musíme uvažovat, že jde o pohled dítěte, a že ta doba byla mnohem složitější, zvlášť když šlo o období počátku 1. světové války.