Blog u Ralfa

Je to na den přesně deset let, co jsem měl možnost účastnit se prázdninové expedice po Makedonii (dnes už Severní Makedonii), Albánii a Řecku s podtitulem po stopách svatých Sedmipočetníků a sv. Pavla. Expedice byla pořádána farností ve Slavkově u Brna, a jejím cílem bylo pod vedením o. Milana Vavra navštívit místa spojená se svatými Sedmipočetníky, tedy s Cyrilem a Metodějem a jejich žáky sv. Gorazdem, Sávou, Naumem, Klimentem a Angelárem, kteří byli po smrti Cyrila a Metoděje vyhnáni z Velké Moravy a usadili se v tehdejší Bulharské říši a později působili v oblastech dnešní Makedonie a Albánie. Dalším cílem expedice bylo navštívit řeckou Soluň, odkud přišli Cyril a Metoděj, a při té příležitosti také místa spojená s cestami sv. Pavla.

Neděle 22. srpna 2010, asi tak hodina po poledni. Po uložení všech zavazadel a zásob do aut ( bylo nás celkem čtrnáct, takže toho nebylo zrovna málo ) a úvodní modlitbě s požehnáním začala naše cesta.

První etapa byla po trase Brno, Bratislava, Budapešť, večer už jsme byli u maďarsko-srbských hranic, kde jsme dali trochu delší zastávku na čerpací stanici poblíž města Szeged. Srbsko jsme projížděli v noci a z tohoto úseku si pamatuji jen půlnoční průjezd Bělehradem. Někdy v noci, nebo spíš už nad ránem jsme se odstavili na nějakém parkovišti těsně před hranicemi Srbska s Makedonií, aby si řidiči mohli alespoň chvíli zdřímnout. 

Brzy ráno, jsme přejeli do Makedonie a po krátkém občerstvení pokračovali dále. Po dopoledním projetí, nebo lépe řečeno prokousání se městem Skopje jsme nabrali směr k prvnímu cíli výpravy, městu Ochrid. Ochrid leží na jihozápadě Makedonie na břehu stejnojmenného jezera a po vyhnání z Moravy zde působili sv. Naum a sv. Kliment. 

Po menším doptávání se a hledání byl naší první zastávkou v Ochridu klášter sv. Nauma, který tento světec založil, a kde jsou také uchovány jeho ostatky. Pro mne osobně to byla první možnost se blíže se seznámit s ikonostasem, s jeho částmi a způsobem, jakým jsou na něm rozmístěny ikony. Obdivuhodné byly také starobylé fresky. Zaujala nás především ta, na níž jsou zobrazeni svatí Sedmipočetníci.

Po této prohlídce jsme se šli na chvíli osvěžit vodou v jezeře. V autech jsme strávili téměř celý den a slunce nám opravdu přálo, ostatně jako po celou dobu výpravy, takže možnost osvěžení se byla velmi vítaná. Odpoledne jsme zamířili do města, kde jsme měli v místním klášteře domluvené ubytování. Bylo to jediné předem domluvené ubytování z celé výpravy. 

Navečer, až trochu zmírnilo horko, jsme se vydali na prohlídku města spojenou s vyhledáním dalšího místo souvisejícího se Sedmipočetníky,  a to kláštera sv. Klimenta a Pantelejmona. Klášter byl založen někdy v době příchodu sv. Klimenta do oblasti Ochridu. Sv. Kliment zde učil a nechal zde na základech staršího kostela postavit kostel nový zasvěcený sv. Pantelejmonovi. V kostele byl později pohřben a jeho ostatky jsou ve zdejší kryptě uchovány dodnes.

Cestou zpět jsme se ještě na chvíli zastavili v římském amfiteátru, který je dodnes využívaný k divadelním a hudebním představením. My, resp. jeden z nás, ho vyzkoušel také. 

Ráno po snídani nás čekal odjezd na etapu naší výpravy, kterou byla dvoudenní návštěva Albánie. I když jsem měl vůči Albánii dost předsudků, tak mne tato země opravdu dostala a nadchla.  Na jednu stranu tam člověk viděl spoustu nepořádku, nevím sice jak dnes, ale před těmi deseti lety, tam bylo kolem silnic spousta vraků, vrakovišť a hořících či doutnajících smetišť. Místo silnic často jen štěrkoviště. Na druhou stranu zaujala místní architektura a především přírodní scenerie, např. přirozeně se meandrující řeka a to i v městské oblasti. Něco takového u nás vidíme jen v nejpečlivěji chráněných přírodních oblastech. 

Do Albánie to z Ochridu není nijak daleko, vlastně se stačí dostat na protější břeh jezera. Po menším bloudění se nám podařilo přejet hranice a po několika hodinách cesty zdolat další cíl expedice, a to město Berat.  Právě v Beratu se mají nacházet ostatky dalších dvou Sedmipočetníků, a to sv. Gorazda a sv. Angelára. 

Do města jsme dorazili asi hodinu po poledni, zaparkovali jsme auta a začali jsme šplhat k mohutné starobylé pevnosti nad městem, která je součástí rozlehlé městské památkové zóny.  Právě tady se nachází chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice, ze kterého je dnes Onufriho muzeum, kde je uchovávána schránka s ostatky světců. Otevírací doba muzea byla až někdy od čtvrté hodiny odpolední, tak bylo dost času dobře si prolézt celou městskou pevnost. U vstupu po památkové zóny jsme zaplatili vstupné a pak jsme se mohli v podstatě volně pohybovat po celé oblasti. Asi po dvou hodinách už jsme jen zalezli do stínu a čekali na otevření muzea.  Následovala prohlídka muzea a tak jako v Ochridu, i tady proběhla krátká modlitba u ostatků světců. 

Z Beratu jsme vyjížděli až za soumraku a tady vyvstala otázka: Kde přespat? Prvotní úmysl byl, zkusit se s někým domluvit, aby nás nechal za nějaká eura přespat někde na zahradě, prostě být někde za zavřenou brankou. Jelikož byla docela jazyková bariéra a místní asi ani nepochopili, co se po nich chce, tak nakonec jsme kousek za městem odstavili auta, udělali jakousi pomyslnou vozovou hradu, vytáhli spacáky, karimatky a přenocovali tady.

Brzy ráno, ještě za tmy jsme dali budíček. Spalo se docela dobře, akorát nás v noci jaksepatří smáčela rosa, takže spacáky byly ráno zralé na ždímačku. Rychle jsme sbalili a vyrazili na cestu, směr Řecko. Až slunce trochu nabralo sílu a byla příležitost, sjeli jsme na chvíli ze silnice, dali si snídani a rozhodili spacáky, aby po té noční rose trochu oschly. Když jsme jeli z Ochridu do Beratu, jeli jsme po celkem slušných silnicích. Dnes jsme silnici marně hledali resp. občas se objevil nějaký úsek, který ji připomínal, ale čím jsme jeli dále, tím víc to připomínalo polňačku zpevněnou vrstvou štěrku. 

První dnešní větší zastávka byla ve městě Gjirokaster, které leží na jihu Albánie nedaleko hranic s Řeckem.  Podobně jako v Beratu, je i zde nad městem pevnost. Opět jsme měli možnost si ji nerušeně prolézt, hned zkraje pevnost nabízela výstavku zbraní od různých kanónů až po torzo jakéhosi tanku.  Z hradeb pevnosti byl skvělý výhled na město a jeho okolí, kde vynikaly především bílošedé břidlicové střechy místních domů, díky kterým se Gjirokasteru někdy přezdívá město bílých střech.

Jelikož je Gjirokaster blízko moře, zbytek druhého dne v Albánii jsme strávili u vody. Původně jsme chtěli trochu projet pobřeží Albánie, jelikož se ale kvalita silnice s každým kilometrem rychle zhoršovala, raději jsme od toho upustili a zůstali v letovisku Sarande. Zaparkovat se nám podařilo těsně u pláže nebo vlastně přímo na ní, takže jsme auta měli celou dobu po ruce a nemuseli jsme nic nikam nosit. Odpoledne jsme na chvíli vyšli do města, dokoupili zásoby, večer si z pláže vychutnali západ slunce a po setmění vyrazili směr Řecko. 

Na hranice Řecka jsme dorazili pozdě večer a po jejich přejetí byl postup podobný, jako předchozí den v Albánii, totiž nalézt místo, kde dají odstavit auta a roztáhnout spacáky.  To se nám podařilo něco po půlnoci na jakémsi silničním odpočívadle nad jezerem Ioánnina. 

Budíček byl opět ještě za rozbřesku, rychle jsme vše uklidili, naložili a pokračovali dál. Naším dalším cílem byly kláštery na skalách – Meteory. Člověk tyto kláštery občas vidí někde v televizi případně někde na obrázcích a článcích, ale až je teprve vidí na vlastní oči, uvědomí si jejich velikost, nedostupnost a na mysl mu přichází otázka: Jak tohle mohl někdo postavit? Navštívili jsme klášter Metamorphosis, kde bylo možné prohlédnout si řadu expozic přibližujících, jak zde mniši žili v minulých dobách.

 Z Meteor jsme zamířili na druhou stranu poloostrova k Egejskému moři. Protože jsme z posledních dní za sebou měli dost cestování a čekala nás ještě cesta do Soluně a Kavaly a návrat domů, tak následující tři dny jsme si dali pauzu a zůstali u moře, přičemž jsme zakotvili v přímořském městečku Leptokária, které se nachází pod pohořím Olymp. 

Osmý den výpravy. Někdy po osmé hodině ráno jsme vyrazili z Leptokárie k poslední části našeho putování do Soluně, Kavaly a na místo starověkých Filip.  V Soluni jsme byli ještě dopoledne, dali jsme malou pauzu na občerstvení po cestě a vydali se do města. Soluň je místo, kde se doslova prolíná moderní městská architektura s antickými a byzantskými památkami. Zdrželi jsme až do odpoledne a mimo jiné navštívili chrám Boží moudrosti – Hagia Sofia a baziliku sv. Demétria, kde měli být pokřtěni sv. Cyril a Metoděj.

Odpoledne jsme pak přejeli dál do Kavaly. Tady jsme vyhledali starý přístav, kde sv. Pavel při svých cestách vstoupil na evropskou pevninu. Z Kavaly jsme se už za tmy přesunuli do nedalekých Filip, nebo lépe řečeno do místa, kde se nacházejí trosky tohoto starověkého antického města. Přijeli jsme dost pozdě, když se správce chystal zavřít bránu, za níž byl kostel a říčka s venkovní kapličkou. Po krátké domluvě nás správce nechal projet s tím, že zde můžeme přespat na venkovní terase. 

Čekal nás poslední den výpravy. Hned ráno jsme měli u kapličky mši. Tady v říčce se měl odehrát první křest na evropské půdě, když zde sv. Pavel pokřtil sv. Lydii. My jsme na tomto místě během mše symbolicky obnovili svůj křest. 

Po mši následoval poslední bod naší cesty, a to prohlídka trosek Fillip. Viděli jsme místo, kde byl vězněný sv. Pavel, zbytky mohutných staveb i městské infrastruktury, až člověk žasnul, jak to město bylo už v době antiky vybudované. 

Nyní nás čekala už jen celodenní cesta domů. Trasa byla obdobná jak při cestě sem přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Do Slavkova jsme dorazili poslední srpnový den, deset dní od našeho odjezdu. Nemělo to chybu, stálo to zato. 

Několik dalších snímků z cesty zde.