Blog u Ralfa

Když jsem chodil do náboženství, náš tehdejší křižanovický pan farář P. Stanislav Pravec nám často říkával: „Komu zaroste cestička do kostela, tomu zaroste cestička k Bohu. Proto tu cestičku musíme neustále prošlapávat a čistit, aby nám v cestě k Pánu Bohu nic nebránilo.“

Osobní účast na mších bylo něco, na čem P. Pravec velmi trval a připomínal to nejen nám dětem v náboženství, ale i všem farníkům v kostele. Pokud bylo na mši málo lidí, a tím spíš pokud nějaké lavice zůstaly prázdné, člověk si mohl být jistý, že nejpozději během ohlášek zazní nějaké poučení. 

Na slova P. Pravce, která mi kdysi utkvěla v paměti, jsem si díky situaci letošního roku opět naplno vzpomněl. 

Koronavir nám totiž cestu do kostela zatarasil tak, že nás donutil chodit různými oklikami, ke vstupu do kostela využívat zadní vrátka zprostředkovaná internetem a dění uvnitř se účastnit často jen přes počítačová okna.

Je opravdu obdivuhodné kolik, v jaké kvalitě a propracovanosti takových zadních vrátek a oken na internetu během krátké doby vzniklo. Přenosy mší z mnoha farností, různé online modlitby, duchovní obnovy i přednášky s možností konferenčního propojení. A velký dík, že i naše farnost měla možnost účastnit se on-line mší s našimi kněžími. 

Přes všechno, v čem nás koronavir omezil, co nám nedovolil, co nám vzal a přes všechny nové technologie, které nás naučil používat, však nezapomínejme, že naše osobní účast na mši svaté a setkání se s Bohem skrze liturgii, modlitby, svátosti a společenství, je pro naši víru a celou církev nejdůležitějším životodárným pramenem.

Proto nedopusťme, aby nám díky koronaviru cestička do kostela zarostla, a jakmile nám to všem situace beze všech omezení dovolí, prošlapejme opět tu naši původní cestu, vstupme do kostela hlavním vchodem a znovu zaplňme lavice.