Zanedlouho bude 11. únor, kdy si budeme připomínat zjevení Panny Marie v Lurdech. Na téma Lurdy už jsem psal dříve. Letos to bude přesně 100 let, co do naší farnosti přišel jako farář P. Leopold Kolísek, velký ctitel Panny Marie a zakladatel českých vlakových poutí do Lurd, jejichž tradice trvá dodnes, a jež tehdy organizoval se svými dalšími pěti bratry kněžími P. Františkem Kolískem, P. Aloisem Kolískem, P. Ignácem Kolískem, P. Janem Kolískem a P. Karlem Kolískem. A tak bych se chtěl k tématu Lurd opět vrátit.

Inspirací pro konání českých poutí se stala rakouská vlaková pouť konaná v roce 1896, při níž vznikla nejen myšlenka konání ryze českých poutí, ale byla též impulsem k uspořádání sbírky na dar československého národa pro baziliku v Lurdech. A jelikož byl P. Leopold už při pouti v roce 1896 mezi českými poutníky docela známou postavou, padla volba organizace sbírky právě na něj. 

Po návratu z pouti v roce 1896, kterou absolvoval se svým bratrem P. Františkem, vikářem při brněnské katedrále, napsal P. Leopold obsáhlou knihu o Lurdech: Lurdy a pouť do Lurd r. 1896 konaná, která vyšla r. 1899.  Zde popisuje nejen samotnou pouť do Lurd, ale velmi podrobně i celý příběh a historii zjevení Panny Marie dívce Bernadettě Soubirous.  Do knihy čerpal z jeho slovy "znamenitějších spisů, které doposud  o Lurdech vydány byly", především pak z díla lurdského dějepisce Henriho (Jindřicha) Lasserra. 

Z knížky bych si dovolil uvést dvě kapitolky, které popisují vytrysknutí léčivého pramene a odezvu, jež tato událost vyvolala. Byl to důležitý okamžik. Vlastně první viditelné znamení toho, že zjevení nejsou Bernadettou vymyšlena. 

Byť se to nemusí zdát, tak Bernadetta i se svou rodinou čelila od počátku zjevení silnému tlaku z okolí. Jak na místo zjevení proudily davy věřících a zvědavců, tak zde byla možná ještě větší skupina těch, kteří událostem nevěřili. Především pak v očích úředníků bylo vše vnímáno jako pobuřování a Bernadetta i její rodiče byli opakovaně vyslýcháni a také zastrašováni. A též francouzský tisk nebyl zjevením nijak nakloněn. 

Vytrysknutím pramene tento tlak nijak nepolevil, ale s dalšími událostmi ještě postupně sílil. Už nebyl jen proti Bernadettě a její rodině, ale i vůči samotnému místu zjevení. Přesto to všechno, byl tento okamžik mezníkem. Před zraky mnoha lidí vytryskl pramen, kde před tím nikdy nebyl, a jen krátce na to v souvislosti s ním došlo k prvnímu nevysvětlitelnému uzdravení místního dělníka z kamenolomu Luise ( = Ludvíka) Bourietta, jehož zde všichni dobře znali, a který byl dvacet let slepý na jedno oko. 

Všem úředním nařízením, zákazům, omezením a příkazům v souvislosti  s lurdskou jeskyní udělal na začátku října 1858 definitivní přítrž až samotný císař Napoleon III, který vydal rozkaz ke zrušení všech opatření a ponechání volnosti.

******************************************************************************************************************

 

Zázračný pramen

 

Nadešel den 25. února 1858, opět čtvrtek, čtrnáctý den po prvém zjevení. Po celém světě katolickém modlili se tentýž den kněží a zbožní mnichové v hodinkách svých slova královského pěvce Davida jenž v žalmu 76. pěje: „Tys Bůh, jenž činíš divné věci. Známou jsi učinil mezi národy moc svou…Videlyť jsou Tě vody, Bože, viděly Tě vody: a bály se a vzbouřily se propasti.“

Nesčetné zástupy již časně z rána čekaly u jeskyně, a ačkoli mezi přítomnými bylo mnoho těch, kteří ve zjevení nevěřili a pouze ze zvědavosti sem přišli, přece nastalo úplné a tajůplné ticho, když Bernadetta přišla k jeskyni. Bázeň a zvláštní pocit hlubokého pohnutí zmocnil se veškerého množství. Všichni, věřící i nevěřící, obnažili bezděčně hlavy, a mnozí neváhali pokorně pokleknouti zároveň s chudičkou dcerou mlynářovou. 

V témže okamžiku ukázal se opět podivný zjev zrakům Bernadettiným, a uvedl ji do neobyčejného stavu. Pohled na děvče v ekstási uchvátil vždy přítomné diváky a naplnil svatou bázní před vznešenou paní, jejížto přítomnosť tušili a cítili, ač jí tělesným zrakem neviděli. Jako vždycky stála zářící paní vzpřímena v okrouhlém výklenku skalním, a nohy jí dotýkaly se větví keře růžového.  Pravila pak k Bernadettě:

„Dcero má, chci ti svěřiti poslední tajemství, které se tebe samojediné týká, a kterého rovněž jakou obou předešlých nikomu nesmíš svěřiti.“

Mluvila pak vznešená paní tak něžně, tak láskyplně, jak ani vypsati nelze; vždyť byl to snad tentýž mateřský a panenský hlas, který kdysi samo božské Jezulátko rozkoší naplňoval a nyní přešťastnou dívku až k vytržení přivedl. Pověděvši děvčeti tajemství, odmlčela se na chvíli, po maličké přestávce promluvila hluboce významná a pro všecky časy památná slova:

„A nyní napij a umyj se v prameni a pojez bylin, které tamto rostou!“

Bernadetta s údivem poohlédla se kolem sebe, vždyť tu žádného pramene nebylo, jen úplně suchá hlína a drobné kamení pokrývalo půdu jeskyně. Proto hotovila se Bernadetta, nespouštějíc ani na okamžik zjevení z očí, jíti k řece Gave, jejížto šumivé vlny nedaleko ní přes skaliska a oblázky s klokotem se valily. Paní však bloudící dítko volala zpět, pravíc:

„Nechoď tam, neřekla jsem ti, abys se z řeky Gave napila; naber vody z tohoto pramene!“

A při těch slovech pozvédla něžnou a mocnou ruku svou, a ukázala prstem na suchou zemi po pravé straně jeskyně, na totéž místo, kamž Bernadetta minulého dne po kolenou se přiblížila. Měla tu víra dívky, jak kdysi víra Mojžíšova, vedoucího lid Izraelský do země zaslíbené, býti zkoušena.Bernadetta uposlechla a lezla po kolenou až k onomu místu, po kolenou proto, poněvadž se vrch jeskyně na těch místech dolů sklání a činí přímou chůzi nemožnou. Těsně u skály rostlo jen trochu bodláčí s několik rostlinek lomikámen nazvaných (saxifraga).*

(* Že by v suchém a tmavém pozadí jeskyně mohly růsti nějaké byliny, zdá se ovšem nemožným. Že však zde přece některé rostlinky vypučely, lze snadno vysvětliti tím, že jeskyně Massabiellská právě v pozadí měla vedlejší dutinu, táhnoucí se až na povrch. Proto mohlo dostatek jak vláhy, tak světla proniknouti až do jeskyně, v níž se zjevení udála a umožniti tam vzrůst několika bylinek.)

 

Když Bernadetta dospěla na označené místo, ale ani tam stopy po nějakém prameni nespatřila, pohlédla ku zjevu rozpačitě, jakoby se tázala, co  má činiti, když tam pramene není. Zjev znovu dal znamení, a tu počala ručkama svýma zemi rýti a odhazovati. 

Nesčetní kolem stojící diváci, kteří ničeho neviděli než pohyb dítěte, neměli ovšem ani tušení, co vše to znamená. Jaké však udivení a překvapení, jaká svatá radost a jásavé nadšení se jich zmocnilo, když spatřili, co následovalo.

Náhle počala prohlubina, kterou Bernadetta vyhrabala, vlhnouti, a z neznámých hlubin vytryskla pojednou tajemná voda, v kapkách prýštíc se mezi prsty dívčinými a naplňujíc znenáhla důlek, jako malá sklenice veliký. Objevivší se voda smísila se s vyhrabanou zemí a utvořila z počátku neúhlednou směs blátivou. Třikráte pokoušela se Bernadetta přemoci přirozený odpor a okusiti špinavé té tekutiny, jak jí vznešená paní poručila. Potlačivši přirozený svůj odpor, okusila bahnité vody, umyla se a požila několik lístků bylin, které uvnitř jeskyně ze skály na denní světlo se dobývaly.

Když byla Bernadeta všechny uložené rozkazy vyplnila, upřela na ni vznešená paní s uspokojením ještě jednou své zraky a – zmizela, zanechavši děvče uprostřed drsných skal a nesčetných diváků, kteří se ze všech stran obklopovali jeskyni.

Pohled na vše to, co se v jeskyni dálo, vzbuzoval v divácích, kteří toho byli očitými svědky, různé pocity. Ano různé dojmy působilo podivné počínání so Bernadettino, obzvláště když počala hrabati v zemi, když pila špinavou, náhle vytrysklou vodu s hlinou smíšenou, ano když i obličej tou si omývala.

Nebylo divu, že ozývaly se z lidu různé výkřiky.

„Hleďte jen,“ volali jedni, „jak se ubohé děvče maže!“

„Pominula se rozumem,“ pravili druzí, „je to nesmysl, co dělá.“

„Ubohé děvče!“ volali útrpně zase jiní.

Mnohých zmocnilo se neobyčejné zděšení. 

„Odkud ta voda?“ ptali se všichni. Na tuto otázku nemohl ovšem nikdo dáti odpovědi.

Za to kde kdo hrnul se do jeskyně, když Bernadetta odešla, všichni chtěli viděti ten pramen, který na pokyn podivného zjevu vynořil se pod rukama nepatrného děvčete. Ano z důlku, Bermadettou vyhrabaného, vytryskla voda, která nyní již vytékala stružinkou, jako stéblo slámy širokou, směrem k divákům, tísnícím se u vchodu do jeskyně.

„Je to div, je to zázrak!“ volali mnozí. Byli to ti, kteří včera rovněž pátrali v jeskyni, ale nenašli nic než suchou půdu.

„Nesmysl! Jaký div? Je to trochu napršené vody,“ pravili pochybovači stojící opodál jeskyně. „Za chvíli voda zmizí, a bude po zázraku.“

Zatím ti, co se dostali až k prameni, byli plni podivu. Mnozí z nich smáčeli šátky ve vodě a ovlažovali jí své rty, takže sotva vzniklý pramének podobal se záhy kalužině nebo malému bahnisku.

Nicméně však vzrůstal tím více, čím hojněji se z něho čerpalo, a otvor, z něhož vyvěral, zvětšoval se s každým okamžikem.

Následujícího dne plynul pramen, neznámou mocí z tajemné hlubiny vyvedený, ještě silněji, zůstával však následkem podzemní práce, jakou se vrstvami prodíral, pořád ještě poněkud blativý. Teprve po několika dnech zjasnil se úplně a byl pak čistý a průhledný jako křišťál. 

 

Neobyčejný rozruch způsobila v Lurdech zpráva o prameni, jenž náhle v jeskyni Massabiellské vytryskl.

Lidé nechávali práce a jeden přes druhého chvátali k jeskyni, aby se na vlastní oči přesvědčili, zdali je to pravda.

Byli to ovšem lidé po většině z nižších tříd obyvatelstva, hlavně ti, kteří věřili ve skutečnosť oněch zjevení. Kteří nevěřili, nepřipouštěli ani v mysli své, že by pramen ten se byl objevil. A  což nebyl tam nikdy pramen? Nebyl tam třeba někdy pramen, který během časů vyschl a nyní se zase objevil? 

Jisto jest, že v jeskyni té před objevením tohoto pramene nikdy žádného pramene nebylo. Že tomu tak, o tom nás přesvědčují lurdské noviny „Lavedan“.

Podivnou shodou stalo se, že v době, kdy v jeskyni povstal podivným způsobem pramen, a kdy Bernadetta odcházela od jeskyně, právě v té opouštěl lis tiskařský týdeník „Lavedan“, jenž přinášel o událostech, týkajících se jeskyně Massabiellské, nejdůkladnější podrobnosti, avšak o prameni nějakém nečiní docela žádné zmínky. A proč? Poněvadž do té doby, kdy zprávy ty přišly do tisku, skutečně žádného pramene tam nebylo.

Okolnosť tato jest z té příčiny důležita, že tím způsobem pro všechny budoucí časy najisto bylo postaveno, že v jeskyni Massabiellské před 25. únorem 1858 žádného pramene nebylo, a že tedy pramen, vzniklý tam toho dne pod rukama Bernadettinýma, vzniknouti mohl jen způsobem podivuhodným, neobyčejným.

Lidé přicházející k novému prameni, naplňováni jakousi posvátnou hrůzou. Klekali bezděčně na kolena a modlili se vroucně, vroucněji než mnohdy v kostele. Báli se nahlas promluviti vůbec, chovali se tak, jakoby cítili, že místo, ne němž stojí, je místo svaté, místo budoucích hojných milostí.

Nevěřící ovšem nespěchali k jeskyni osobně se přesvědčit o vzniklém prameni, za to přispíšili si pramen ulhat. Nedivme se jim. Jeť srdce lidské nevyzpytatelné. Čeho si přeje, tomu věří, a čeho si nepřeje, tomu věřiti se zdráhá a nevěří, i když se mu podávají důkazy naprosto přesvědčivé.

Tito lidé nechtěli uvěřiti v možnost zjevení. Zůstali tedy důslednými, když tvrdili, že ono zjevení prostřednictvím Bernadettiným žádného pramene ze země nevyvolalo.

Ale voda tam byla přece, pramen tam byl skutečně, tisíce lidí jej vidělo, smáčeli v něm šátky, ovlažovali rty, ty tisíce lidí ne nemohli se přece klamati!

Uznávali tedy, že je tam voda, ale považovali vznik pramene za věc docela přirozenou. 

„Je to dešťová voda,“ pravili, „ano nic jiného než dešťová voda, která nakapala se skal, v zemi se nahromadila a od děvčete náhodou byla vyhrabána; a lid pověrčivý hned chce z toho udělati zázrak. Je to mizerná kalužina a nic jiného.“

Povesť o prameni roznesla se daleko i za Lurdy. V ten čtvrtek, kdy se pramen ukázal, byl v blízkém okresním městě, Tarberch, trh; bylo tam na sta lidí z celého kraje. Když tam doletěla zpráva o prameni v jeskyni Massabiellské, tu nesčetní zástupové hrnuli se z Tarb do Lurd. Mnozí přišli do Lurd na noc, aby časně ráno mohli jíti k jeskyni, jiní v noci ubírali se z Tarb a zrovna zaměřili ke skalám Massabiellským. Byli rádi, že nešli nadarmo. Zaslechli i v Tarbech posměšné poznámky o dešťové vodě, o kalužině, byli tedy rádi, že na vlastní oči viděli pramen, který hojným proudem z vnitř skály se prýštil. 

Dojati tímto zjevem poklekli rovněž mnozí z těchto zvědavcův a šeptali tichou modlitbu.

…

 

 

Článek o tom, jak Panna Maria zjevila Bernadettě své jméno:

„Je suis l’ Immaculeé Conception"

 

Kniha Lurdech a pouti do Lurd od L. Kolíska, vydaná v r. 1899 přístupná jako pdf v on-line knihovně Libri nostri:

Lurdy a pouť do Lurd r. 1896 konaná v pdf