Blog u Ralfa

V minulém článku jsem psal o vytrysknutí pramene v lurdské jeskyni, ke kterému došlo 25. února 1858 v Lurdech během zjevení Panny Marie Bernadettě Soubirous.  Hned následujícího dne 26. února došlo k prvnímu nevysvětlitelnému uzdravení. Uzdraveným byl místní dělník z kamenolonu Luis (Ludvík) Bouriette, který byl po úrazu dvacet let slepý na jedno oko. Ludvík Bouriette byl všem v Lurdech dobře známý stejně jako jeho zranění, které způsobilo úplnou ztrátu zraku na jedno oko. Pokoušel se ho léčit dr. Dozous, který pak sám jako jeho lékař dosvědčil jeho uzdravení. 

Tady bych opět použil část kapitolky z knihy od P. Leopolda Kolíska, která ale popisuje jiné uzdravení, kterému došlo o pár dní později. Šlo o chromého, umírajícího dvouletého chlapce Justina Bouhohortse, jehož uzdravení bylo oficiálně uznáno v roce 1862. 

Příběh o uzdravení sem nedávám, abych někoho ohromil, ale proto, že ukazuje opravdu hlubokou víru a důvěru v Boží moc a přímluvu Panny Marie.

Dvouleté dítě od narození chromé leží doma v kolébce a neustále slábne. Jeho matka se ale vzepře a udělá to poslední, co ještě může. Vezme dítě, zabalí jej do zástěry a s modlitbou míří k jeskyni. Tam poklekne před nádobkou s vodou a dítě čtvrt hodiny koupe v ledové vodě, která teprve před pár dny v jeskyni během zjevení Panny Marie Bernadettě, vytryskla. Lidé okolo stojící se podivují, pohoršují a přesvědčují matku, která se ale nenechá odradit se slovy: „Musím udělat, co mohu, ostatní pak vykoná Pán Bůh a Panna Maria.“ Poté dítě znovu zabalí, odnese zpět domů, celou noc pak nespí a poslouchá, jak postupně začíná sílit slaboučký dech dítěte, které se pomaloučku začíná uzdravovat…

Jenom bych ještě podotknul, že v této době stále ještě Panna Maria neprozradila své jméno, i když se všeobecně mělo zato, že je to ona. Slova „Je suis l’Immacullé conception“ – „Já jsem neposkvrněné početí“ zazněla až o několik dní později.

...

Den čtrnáctý schýlil se již ke konci, ale touha zvěděti jméno nebeského zjevu, po němž lid tak prahl, zůstala nenaplněna. Nepřehledné davy lidu, jež ráno k tomu účelu tak četně se byly shromáždily, počaly se rozcházeti; přes to však krásná pohoda slunečného dne přiměla mnohé, aby vytrvali u jeskyně. Proto spatřujeme odpoledne kolem 5 – 600 nábožných osob u jeskyně, které se modlily nebo čerpaly vodu z pramene. Zatím k večeru téhož dne přihodila se v Lurdech tato událost.

V příbytku chudého nádeníka jménem Jan Bouhohorts leželo jeho jediné dvouleté dítko na smrť nemocné. Od narození bylo ubožátko chromé a bídně zmrzačené, nyní pak trápeno bylo ještě zimnicí, a zdálo se, že brzy nastane jeho poslední hodinka. V tuhém bolu dleli oba rodiče u postýlky svého dítěte, očekávajíce smrť, jež měla jim odejmouti jejich drahého Justína. Tvář dítěte dlouhým utrpením hrozně opadlá vypadá již jako z vosku, oči nabývají skleněného lesku, údy tuhnou a stávají se nehybnými.

„Již jest mrtev,“ zvolal otec, vida všecky ty známky smrti.

„A není-li, tedy jistě brzy dokoná,“ dodává přítomná sousedka, jež připravovala rubáš ubohému dítěti.

„Nebohá přítelkyně, odejdi raději,“ praví dále soucitná žena k žalem sklíčené, truchlící matce, „a vyplač svou bolesť, já zatím zavinu dítko tvé do toho rubáše.“

Ale matka jakoby neslyšela ničeho. Pojednou ustává plakati, dušijejí  uchvátila zvláštní myšlenka, a ona jata neobyčejnou důvěrou zvolala: „Ještě neumřelo dítě moje, půjdu k jeskyni a sv. Panna ještě je zachrání!“

A sotva vyřkla ona slova: „Sv. Panna z jeskyně mé dítě zachrání,“ již také vytáhla z kolébky ztuhlé tělo dítěte a zabalivši je do zástěry ubírala se ku dveřím.

„Kam jdeš, ženo?“ zvolal muž pln úzkosti a přistoupiv k ní, chtěl ji zadržeti. Rovněž i sousedka snažila se ji zadržeti.

„Nechte mne,“ zvolala rozhodně žena, „půjdu k blahoslavené Panně“ – a rychlými kroky pádila k jeskyni, cestou hlasitě vzývajíce nejsvětější Pannu, tak že všichni, kdož ji spatřili, myslili, že blázní.

Chýlilo se k páté hodině večerní, kdy ještě mnoho lidí bylo u jeskyně.

Již dospěla matka s drahým břemenem svým k jeskyni. Středem zástupu kráčí vpřed; u vchodu do jeskyně vrhla se na kolena k modlitbě a pak leze po kolenou – s dítkem v náručí – až ku prameni zázračnému.

Ve tváři její plane vroucí zbožnosť, - oči jsou plny slzí, vidíme to po ní, že srdce její svírá hoře nevýslovné.

K večeru nastalo ledové chladno, vždyť bylo 4. března.

Již dostala se matka až k nádržce; tu poklekla u vody tekoucí ze vzniklého pramene. –

„Co zamýšlí tato matka?“ tázali se přítomní druh druha. Tato však vytáhla ze zástěry nahé tělo umírajícího dítka svého, poznamenala sebe a robátko znamením sv. kříže a bez rozpaků rychle a odhodlaně spouští dítě až po hlavu do ledové vody. Tu ozva  se z úst přítomného lidu výkřik ustrnutí a nevole.

„Ta žena šílí!“ volají zástupové se všech stran a tlačí se k ní, aby ji zadrželi.

„Což chce své dítko usmrtiti?“ volá kdosi přísným hlasem.

Zdá se však, že matka neslyší, zůstává bez pohnutí jako socha, - obraz to bolesti, modlitby a víry. Pořád ještě drží dítě ponořené ve vodě.

Někdo z přítomných klepe jí ze zadu na rameno; ona však neobrací hlavy své, i nechává dítko dále tiše ve vodě.

„Dovolte,“ odpovídá přízvukem hlasu prosebného, ale zcela rozhodně, „já chci učiniti, co mně možného;  to ostatní však vykoná milý Pán Bůh a nejsvětější Panna.“

„Jen ji nechte,“ pravili jiní, jižto pozorovali, že dítě již nemá v sobě žádného života a že vyhlíží již jako mrtvola, „jen ji nechte, vždyť, vždyť jest to dítě již beztoho mrtvé. Bolesť připravila matku o rozum.“

Ale nikoliv, bolesť nepřipravila ji o rozum, nýbrž dovedla ji na cestu víry nejvyšší. Pozemská matka cítila to v hloubi své duše, že utíká se k srdci Matky nebeské; odtud ta neobmezná důvěra její, kteráž ani hroznou skutečností umírajícího dítka, jež v rukou svých držela, nemohla býti otřesena.

Ona věděla tak dobře, jako jiní, že ledová voda, do níž své dítě ponořila, dle obyčejných zákonů přírody na jisto může usmrtiti ono vroucně milované robátko; avšak to ji neodstrašuje, ruka její se netřese, víra její se neviklá. 

Přes veliké výčitky a řeči potupné, jimž lid na ni dorážel, drží své dítko vůči zděšenému lidu po celou čtvrť hodiny ve vodě. Dítě zůstalo po tak dlouhé, ledové koupeli – bez života; i ztuhlo docela. Nyní je matka vytáhla z vody a zaobalivši je opět do své zástěry, běží nazpět k domovu.

Když přišla nazpět domů, zvolal otec, jakmile své dítko spatřil: „Vždyť přece vidíš, že Justin jest mrtev!“

„Nikoliv,“ odpověděla matka, „on není mrtev. Nejsvětější panna jej zase uzdraví.“

I položila pak dítě opět do kolébky. Sotva pak uplynulo několik okamžiků, tu zaslechlo pozorné ucho matčino, jež k robátku se naklonilo, tichounké dýchání; i vykřikla matka radostí opojena: „On dýchá!“

Otec uslyšev radostný tento výkřik přiběhl a naslouchá; i pozoruje totéž.

Justýnek dýchá skutečně. Oči má zavřeny, - spí tichý, tuhý spánek – on žije!

Ale matka nespí. Celý večer a celou noc poslouchá dýchání svého dítěte, jež co dál stává se silnějším a pravidelnějším, i očekává netrpělivé oné chvíle, až se dítě probudí.

Již se rozednívá; dítě otevřelo oči. Dřívější hubenosť sice nezmizela, avšak líčka zčervenala, Justín vypadal čilý a zdráv, a z očí zářil mu plamen nového života. Dítě chtělo píti a pije dlouhým douškem. Pak chce vstáti a choditi po světnici, - ač doposud byl vždy chromé; ale matka, kteráž dne včerejšího pod tíží bolesti své tak velikou důvěru v blahoslavenou Pannu skládala, neodvážila se nyní ve štěstí svém pomýšleti na úplné uzdravení. Proto odporovala častým prosbám dítěte a zdráhala se vzíti je z kolébky. 

Každý okamžik žádalo více jísti – a následující noci bylo opět tak tiché, jako noci předešlé. Když se rozednilo, odešel otec i s matkou do práce; Justína však nechali spáti v kolébce. Když matka, vrativši se z práce otevřela dvéře, první pohled její obrácen byl ku kolébce. Než – jak se dolekala,  - kolébka byla prázdna. Kde pak jest dítě? Justín vstal sám z kolébky a chodil docela vzpřímený po světnici sem a tam. 

Dítě od narození chromé – chodilo!  Co při tom pociťovala matka, to posoudí toliko srdce mateřské. Výkřik radosti vydral se ze rtů jejích. Chtěla běžeti k dítku, aby je vzala do náručí; avšak kolena se jí třesou, štěstím překonána klesla téměř ve mdloby. Jakás bázeň podivná misí se v její radost.

„Dej pozor, upadneš!“ volá na hošíka. Justínek však neupadl, jak matka se obávala, vždyť  Maria ho včera uzdravila, ale běžel do rozpjaté náruči matčiny, jež prodlévajíc slzy radosti dítko své blaženě k srdci tiskla. 

Když pak otec vracel se z práce, slyšel již zdaleka volání své manželky: „Vidíš, že Justínek neumřel, a že ho nejsvětější Panna zachránila!“

Zároveň dostavila se i sousedka, jež byla chystala již pro dítě rubáš, nechtěla ani svým očím věřiti, i volá též plna údivu: „Ano, jest to on; - jest to skutečně ten ubohý Justínek. On žije, - jest uzdraven.“

A nyní nastala chvíle nejvroucnějších díků. Všichni padli na kolena; i tomu dítku sepjala matka ručky a pozdvihla je k nebesům. Společná modlitba díků nejvřelejších povznášela se vzhůru k nebesům k Matce milosrdenství. 

Dr. Peyrus, jenž léčil ho před zázračným uzdravením, veřejně doznal, že věda lidská nedovede zázračného tohoto uzdravení vysvětliti, a podobně uznati musili i Dr. Dozous a professor Dr. Verges zkoumavše úředně celou tuto událost, že uzdravení toto sahá nad rozum lidský, jsouc způsobeno dojista mocnou rukou Boží. Tři okolnosti při celém tom uzdravení jsou prý dle mínění jejich nevysvětlitelny: Studená koupel, čtvrť hodiny trvající, rychlé uzdravení a okamžitá schopnost k chůzi.

Zvláště Dr. Vergez vyslovil se otevřeně, že studená koupel, do které ponořeno bylo dítě, byla by dle všech pravidel a zkušeností lékařských přirozeným způsobem nutně musila přivoditi smrť.

„Neboť ačkoliv studené koupele,“ pravil, „při silné zimnici velmi jsou prospěšny, musí se přece při jejich užívání velmi opatrně jednati, nemá-li nastati nebezpečí smrti. Jak známo nesmí studená lázeň déle trvati než několik minut, poněvadž přílišná zima, dlouhou koupelí vzešlá, nedala by vzniknouti teplu v těle lidském a takto by celému ústrojí nanejvýš uškodila. Matka tato však déle než čtvrť hodiny držela dítko své ponořené ve vodě ledové, chtíc dosáhnouti uzdravení prostředkem, vědou lékařskou úplně zavrženým, a ejhle, přece toho dosáhla. Neboť po malé chvíli dítko upadlo v tichý hluboký spánek, ze kterého teprve za 12 hodin procitlo. A by uzdravení toto ukázalo se ještě zřejměji, povstalo dítko, jež dosud choditi neumělo a nemohlo, samo z kolébky své, chodíc s takovou jistotou, jakoby ani nikdy před tím nebylo nemocno bývalo. Je tedy uzdravení toto pravým zázrakem!“ –

...