Je Zelený čtvrtek a jako každý rok podle tradice odlétají zvony do Říma. Jejich zvuk v tuto dobu nahrazují nejrůznější hrkačky, řehtačky, klapačky, trakače a další mnohdy velmi důmyslné „stroje“ na hluk, se kterými chlapci procházejí ulicemi, aby alespoň symbolicky zastoupili zvony.

Pokaždé, když slyším nebo vidím hrkače procházet, vybaví se mi vzpomínky na dobu, kdy i já jsem chodil a říkám si, že je dobře, že se tato tradice stále udržuje a kromě menšího počtu se v ní nic podstatného nezměnilo.

Ano, chodívalo nás více, ale byli jsme silnější ročníky a hlavně neměli jsme žádné počítače, ani mobily, ani internet... Přesto všechno se vždy najde skupinka, která poctivě odhrká všech šest zvonění a jednou za rok tak opráší tuto tradici a v některých třeba i oživí vzpomínky.

 

Hrkání vždy probíhalo šestkrát – na Zelený čtvrtek od 5 hodin odpoledne, na Velký pátek v 5 ráno, v poledne, ve 3 hodiny s honěním Jidáše a v 5 odpoledne a na Bílou sobotu v 5 ráno.

Prvního hrkání ve čtvrtek jsme se nemohli dočkat, sraz byl vždycky před pátou pod kostelem, kde na nás čekali bochmoni – pět až šest nejstarších, kteří vedli celou skupinu. Pravidlem bylo, že hrkat mohli chodit chlapci dokud byli žáky základní školy.

Na prvním srazu vždy proběhl zápis všech hrkačů a nezbytné instrukce. „Znáte všichni texty písniček? Jestli to bude někdo kazit, ať si mne nepřeje.“ Bochmoni nás mladší samozřejmě vydatně komandovali, ale byla s nimi pokaždé sranda. „Jestli někoho uslyším, že zpívá místo na přímluvu Marie ...na námluvy Marie nebo něco podobnýho, má korunu dolů! “

Vždycky něž jsme se vydali hrkat, tak byla tichá modlitba pod křížem u kostela. „Než vyjdeme všichni ke křížku, kleknout a pomodlit se, kdo to neumí tak ať jen klečí a neruší ostatní.“

Poté jsme procházeli celou vesnicí a hrkali, přičemž  bochmoni kromě toho museli hlídat nás mladší, aby k něčemu nedošlo.Takže většinou byli rozmístěni po stranách průvodu, na začátku a na konci, aby nás měli na očích, případně mohli usměrnit: „Zařaď se, nelez do silnice! Jestli tě ještě jednou nachytám, máš korunu dolů“! Nutno říct, že nikdy nikomu nic nesrazili. Ikdyž, i oni dělali lumpárny, zvláště při ranních hrkáních si dávali zvlášť záležet, aby některým jaksepatří „zahráli pod oknem“.

Takoví jsme byli

 

Dalším úkolem bochmonů bylo po chvilkách zastavit hrkání celé skupiny, aby se následně mohlo zpívat:

 

My klekání klepeme,

tím památku činíme,

že Kritus Pán pro nás umřel,

a pro nás na kříži byl.

 

Protož milí křesťané,

modlem se Anděl Páně,

aby Kristus vždy zachoval

na přímluvy Marie.

Při hrkání na Velký Pátek ve 3 hodiny celá skupina honila Jidáše. Za toho byl vždy převlečen některý z bochmonů. Měl na sobě staré hadry, na hlavě nataženou nějakou škrabošku, klobouk a v ruce hůl. Tady se nezpívalo My klekání klepeme, nýbrž:

Tři hodiny klepeme,

Jidáše honíme.

Cos Jidáši, cos udělal,

žes svého Mistra Ježíše Krista zradil

 

Oni ho jali, ukřižovali,

na Velkej pátek

do hrobu ho dali

na Bílou sobotu poradu konali

 

Po každém hrkání pak proběhla prezence, aby později každý mohl dostat odměnu podle toho kolik si odhrkal. Někteří postupně odpadali podle toho, jak už byli unaveni. Přecejen, každé hrkání trvalo téměř hodinu a než se obešla celá vesnice, tak to byl nějaký ten kilometr a když se přitom mělo vstávat ráno o půl páté, tak především ti nejmladší to občas vzdali. Není se čemu divit, já to taky nikdy neobešel všechno.

Poslední hrkání bylo vždy na Bílou sobotu ráno. Bochmoni pak vždy dopoledne obcházeli s kasičkou vesnici dům od domu a vybírali na hrkání. Z toho co se vybralo, byla část rozdělena mezi hrkače (jestli si vzpomínám dobře,  tak jsme dostávali 5 Kč za každou obchůzku, později to bylo 10 Kč), kolik si nechávali bochmoni to nevím. Zbytek pak šel na sbírku do kostela.

Tak takhle to za nás probíhalo a jsem rád, že pořád probíhá, byť v trochu menším počtu a možná s nepatrným přizpůsobením některých dřívějších zvyklostí. Ale tradice pokračuje a to je dobře.